http://oksaj.blog.cz/ cs <div>...očima toho, jenž se sem vrací z Prahy.</div><div><br /></div><hr /><div>Cílová stanice je opavské východní nádraží. Davy se hrnou kamsi k podchodu a pro čas ranní jsou tvořeny hlavně skupinami puberťáků, výrostků, studentek a jiné naší nadějné budoucnosti. Autor pozoruje, že převážně dospívající dívky jsou rok od roku připravenější na mateřství a porod, čili rok od roku prdelatější. Opavu nepřikrývá zase tak dusivá smogová poklička a slunce se se zimní nesmělostí opírá do sněhem nezakrytých chodníků a zdí domů, přičemž ty příjemně sálají teplem.</div><div><br /></div><div>Kroky směřují na studijní oddělení s myšlenkou, zda zde zaměstnané dámy budou dle letitého zvyku nepříjemné, či přece jen pokrok nezastavíš. Po několika posledních zkušenostech se utvořil dojem, že se přece jen nemračí a neštěkají na každého. Leč absence indexu vyvedla mladou dámu poněkud z konceptu a začala běsnit. Tváře se klidně a lehce poťouchle nezbylo než proud vzteku nechat projít jakoby bez povšimnutí kolem a pak vše bez zbytečných emocí vyřídit. Mladá dáma, zprvu nepříjemná jako vřed na řiti, se uklidnila a při rozloučení dokonce řekla "nashledanou".</div><div><br /></div><div>Návštěva budovy školy a tváře studentů, kteří už byli o tolik mladší, že potkat někoho známého z ročníku by spíše byla náhoda vyšší teplárenského komína, připomněla autorovi, že už taky jako student lehce přesluhuje. Leč náhoda opravdu přišla a byl střetnut kolega z knihovnictví, byť z ročníku níže. Odehrál se rozhovor zhruba této podoby:<br />"Zdar, kam jdeš?"<br />"Za XY, kvůli diplomky. Chci psát o audioknihách."<br />"Za XY? Ale on je přece doktor filozofie. Myslíš, že tomu rozumí?"<br />"Ten? Vždyť on rozumí úplně všemu."</div><div><br /></div><div>Je čas zhlédnout město. Na rohu náměstí a ulice autor odolává nabídkám cikánky na zaručeně pravdivé věštění z ruky, odmítám nový ou tů tarif a přispět na postižené děti (autor by občas potřeboval sám na sebe uspořádat sbírku, zpravidla týden před výplatou), k čemuž na obranu jsou používány již zajeté fráze z polštiny a hraní si na cizince na výletě není nic nového. Všech třech nabídek se dostalo na méně než šedesáti metrech. Inu asi lukrativní místo.</div><div>U obchodního domu jsou železnými mřížemi zakryté jakési průduchy do sklepení a z jednoho fouká ven teplý vzduch. Odpoledne leží na mříži do klubíčka stočený bezdomný, an se pro mráz hřeje. A hned vedle postává pán s časopisem Nový prostor a prodává. Novinka beztak importovaná z Prahy. Na mříži se večer tísní bezdomných pět.</div><div><br /></div><div>Kroky vedou kolem oploceného, zasypaného, archeology a jejich nájemnými brigádníky do hloubky tří metrů zrytého parčíku, kde měl jakýsi pan podnikatel vystavět obchodní centrum. Napřed se tedy udělal archeologický výzkum údajně za dva miliony korun. Autor vzpomíná, jak o parných prázdninách, babím létě a studeném a vlhkém podzimu zde rovněž kopal a motyčkou ze země vyrýval poklady, jež zde lidé v dávných a ještě dávnějších dobách ztratili.<br />Dnes se na místě nic nestaví a hospodaří zde pouze vítr a déšť, roste pelyněk a pýr. Pan podnikatel totiž dostal od nové povolební radnice na obchodní centrum zaracha. Byl-li nasupený, není důvod pochybovat.</div><div>Na jiném místě, kde dříve stávaly snad městské lázně, rovněž svého času běžel archeologický výzkum. Dnes již zde stojí nový, hranatý, barevný dům, obsah jehož útrob je neznám.</div><div><br /></div><div>Den pokročil a je třeba navštívit nejen opavskou hmotnou ale i živou večerní kultůru. Kroky tedy vedly do kavárny Evžen, aby byla nasáta intelektuální atmosféra. Nasáto bylo akorát plzeňské pivo v množství 2 půllitrů za cenu, jež by autor za ten samý nápoj zaplatil v předraženém pohostinství na Starém městě pražském.</div><div><br />Do opavské kultury rovněž nutno započítat vzhledem "andrgraundový" klub Džem s jeho středečními studentskými akcemi. Po deváté je zde poloprázdno, pročež nutno počkat na pozdnější hodinu, až se sesbírají studentíci a studentky dorazivší z jiných putyk a veselic. Autor s lítostí zjišťuje, že koutek s potrhanými sedačkami, kde za svého bujného mládí prožil krátkou milostnou chvilku, je dnes zastavěn druhým barem, kde je podáván pouze tvrdý alkohol. I toalety doznaly změny: chybějící kachličky byly přidělány, pisoáry asi občas někdo umyje a kabinka už nepřipomíná kůlničku na dříví, kde kdysi v neúhledné hromadě bylo naházeno to, co zbylo z dveří a štětky do mísy.</div><div><br /></div><div>Čas pokročil a tu se zjevil přednášející na fakultě, doktor filozofie (jiný než výše zmiňovaný) člen Komorního sboru Slezské univerzity, akademického senátu a opilec YZ. Autor sebral trochu drzosti a šel se ho zeptat, zda sem přesunul zkoušku Komorního sboru, či zda se sem přišel při středě ožrat. Doktor filozofie obě možnosti popřel, aby je vzápětí skrytě mezi slovy napůl potvrdil. Sbor prý dneska zkoušel a má se ho sem půlka sejít, přičemž sodovou vodu pít nebudou. Zřejmě zdejší univerzitní kolorit.<br />V čase ještě nepříliš pozdním autor podnik opouští, neb cítí, že ve svém věku potřebuje v noci, oproti dovádějící mládeži, také trochu spát.</div><div><br /></div><div>Babička podává snídani a na vyspravení pH žaludku po nedobrém džemovském pivu je jogurt jako dělaný. S díky je opuštěno nocležiště a naposledy projito centrum Opavy. Na východním nádraží je třeba pro nedostatek tekutin v těle nějaké sobě zakoupit. Ve stánku prodávají nápoj příchuti kiwi, pročež si autor jeden objedná. Jenže zde platí akce 1+1, proto je nutno paní za okýnkem upozornit, že objednávka zní na opravdu jen jedno. Kdo by také naráz vypil litr zelenkavé sladké tekutiny na posezení bez krátkodobé újmy. Anebo snad průjmy?</div><div><br /></div><div>Je potřeba říci, že návštěva bývalého sídelního města českého Slezska byla příjemná a uvolňující. Oproti Praze je zde klid, nepořádku na veřejných místech, pouličních prodejců, bezdomných podstatně méně. Lidem neleží na očích jakýsi stín věčného chvatu kamsi na podzemní či pozemní kolejovou dráhu z obavy, že cosi nestihnou. Autor se zde cítil skoro jako doma.</div> http://oksaj.blog.cz/1202/opavska-reportaz http://oksaj.blog.cz/1202/opavska-reportaz Wed, 22 Feb 2012 14:14:50 +0100 <div>Poslední úlet, poslední opice, poslední cesta polským vlakem.</div><div><br /></div><hr /><div>Ten den, kdy jsem se vrátil ze Štětína, mě čekal další silný zážitek a tím konečně vysvětlím, k čemu jsem potřeboval oblekové kalhoty. Jak jsem zmínil dříve, chodíval jsem cvičit do auly na klavír. Jednou po Vánocích si mne odchytl kierownik a lámaně česky povídá: "Víte, nic není zadarmo a já mám taky pomysł." Pak přešel jak do polštiny tak přímo k věci. 26. ledna se má odbývat v aule "Bal informatyków" a jeho napadlo, že by mne angažoval a já bych ajťákům něco zahrál. Nebyl jsem v zásadě proti, vybírat bylo z čeho. To, co jsem chtěl zahrát, jsem uměl perfektně.</div><div><br /></div><div>Jenže vyvstal problém s oděvem. Kalhoty jsem si odvezl před Vánocema domů, adekvátní košile chyběla a skříni se na mě šklebily jen oblekové boty. Košili jsem si tedy vypůjčil od Oliviera a nechal si ji vyvěsit na ramínku. Žehličku jsme neřešili. Boty jsem měl, tak jen kalhoty. Ty jsem pořídil v Szczecinie.</div><div>Tedy v sobotu v podvečer jsem se oděl do všeho, co jsem měl, spolubydlící mi dodal ještě černý pásek, upravil košili a až potom pravil: "Now it´s OK." I holkám se to líbilo, odněkud se dokonce ozvalo "Kunďák".</div><div><br /></div><div>S tímto jsem tedy vyrazil k aule. Tam mě čekal další silný zážitek, jehož vrchol byl silně frustrující.</div><div>Dorazil jsem na místo a slušně oblečený kierownik mě seznámil se svou ženou. Jednou dvakrát jsem si vyzkoušel svůj repertoár a když už jsem nevěděl coby, posadil mě vedoucí k portierni. Tam mi přinesli čaj a já si čekání krátil pozorováním přicházejících lidí. Věkové rozmezí se pohybovalo od pětatřiceti výše.</div><div>Když jsem se dost naseděl v koutku, přidělili mi místo u osoby, o které by se dalo říct, že je to někdo mezi diskžokejem, uvaděčem a šaškem. Chlapík, tak těsně před šedesátkou, seděl se mnou u stolu a oba jsme pojídali přinesenou večeři. Pak se zvednul, zasedl k elektrickým klávesám, přitáhl mikrofon a začal zpívat hrát. Ale co hrál, to byly také hity, že se mi ježily vlasy hrůzou na hlavě. Janda hadra.</div><div><br /></div><div>Zpívat sice uměl ale své hudební čísla prokládal výrazy: "Zakochani, świetnie tańczycie, świetnie." nebo něco ve smyslu "Tolik vášně už jsem u tancujících dlouho neviděl." Megatrapárna. Na parketu se přitom jako mátohy mezi světly stroboskopu ploužila jen hrstka odvážlivců - jací zakochaní?</div><div>S kierownikem a uvaděčem jsme poté vytáhli doprostřed ohromného tanečního parketu, na jehož jednom konci byly stoly pro hosty, na druhém o dobrých třicet metrů naproti stůl pro mne a zpěváka, někde mezi křídlo.</div><div><br /></div><div>Poté mne dovedl s mikrofonem před hosty a začala moje scénka. Napřed jsem s ním prohodil šest vět česky, co tady dělám, co studuji, kde jsem se naučil polsky. Pak jsme to celé řekli polsky. Následoval můj výstup. Informatici byli trochu rozdýchaní ze svého tance, proto mi při hraní nevěnovali velkou pozornost. A když jsem dohrál, trvalo dobré půl minuty, než začal první člověk tleskat. Fakt jsem si připadal jak trubka. Začínala se stoupat frustrace.</div><div><br /></div><div>Vrátil jsem se ke stolu a dojedl to, co jsem nestihl a jal se pozorovat ten polský bál. Páry se na parketu ploužily tmou, semtam barevné světýlko, zběsilé polské hitovky a ještě zběsileji trapný DJ. Seděl jsem takto asi půl hodiny a nikdo si mě nevšímal, proto jsem byl už rozhodnut, že se zvednu a odejdu. Jenže došlo k něčemu jinému.</div><div><br /></div><div>Přišla za mnou skupinka lidí, nejmladšímu bylo kolem pětatřiceti. Žena mě polsky zvala, ať si přisednu k nim ke stolu, ať tu nesedím tak sám. Chlápek, co stál za ní povídá: "Nie po polsku. Mów do niego tylko po angielsku." Poprosil jsem o polštinu, bylo to snazší. Nechal jsem se zlomit a po tanci jsem si přisedl k jejich stolu. To bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Byl jsem u jejich stolu nejmladší, bavili se stylem, kterému jsem nerozuměl a těžce jsem snášel atmosféru.</div><div>Ta měla být sice přátelská a otevřená ale ve mně stupňovala míru frustrace. Myslím si o sobě, že jsem flegmatik ale tohle mě dost rozhodilo. Poslouchat ty jejich trapné dospělácké frky, jak se baví o práci, mě se zeptal někdo na něco jen ze zdvořilosti. Připadal jsem si jako šroub mezi pilinama, o čem jsem se měl s nima bavit? Šli zase znovu tančit a mí hostitelé, kteří mi prokázali medvědí službu, odešli na parket. Bar nikde žádný, byl čas utéct pryč.</div><div><br /></div><div>Plíže se po kraji danceflooru hledal jsem v davu kierownika auly. Našel jsem ho u portierni a povídám mu, že odcházím a že jsem tu dnes naposled, protože za čtyři dny odjíždím. Přijal to s překvapením a malým smutkem. Přesto mi stiskl pravici a chtěl darovat vizitku, jenže ji nenašel. Popřál mi tedy všechno nejlepší a skutečně srdečně se se mnou rozloučil.</div><div><br /></div><div>Vcukuletu jsem drapnul svůj plecak, z šatny bundu a vypadl z auly. Venku jsem se zhluboka nadechl ale po zážitku u stolu jsem byl ještě roztřesený. Povídám si, že půjdu někam na půlku a mířím si to do Latina. Jenže tam chtějí za vstup platit a nic nepomáhá vysvětlení, že si jdu jen na dvě wódky. Znechucen opouštím podnik, kde vyhazovače dělal idiot, a pokračuji ulicí směrem k Tescu, kde tuším nálevnu čtvrté cenové kategorie. Našel záhy a hned se tam cpu.</div><div><br /></div><div>"Proszę dwie wódki."</div><div>"Jakie? Smaczne lub czyste?"</div><div>"Jakie są smaczne?"</div><div>Vybírám tu s paprikovou příchutí.</div><div><br /></div><div>Podá mi dvě štamprle naplněné něčím. Lidovou cenu 3,50 zł za jednu půlku zaplatím a hnedka je do sebe obracím neohlížeje se na štamgasty. Až když podruhé vyjdu ven na čerstvý vzduch, cítím, že se mi opravdu ulevuje. Po návratu na Olivovu otázku, jak bylo, odpovídám "Bad" a myslím, že tak zcela nerozumněl. Holky to pochopily už více, jen Pavla bere hlavu do dlaní, když se zmiňuji o dvou wódkách.</div><div>A takto neslavně skončil můj koncert v aule. Myslím, že dvě vodky byly málo.</div><div><br /></div><div>Posledních pár dnů patřilo balení, papírování a smutnění. Od sobotního koncertu chyběly jen čtyři dny do mojí debilní zkoušky z morfologie. Nebýt jí, tak v Toruni zůstanu ještě o pár dní déle. Byl jsem jeden z prvních Erasmů, kteří odjížděli domů. Oficiálně jsme mohli zůstat ještě skoro měsíc a ale já bych nestihl zkouškové doma.</div><div><br /></div><div>A abych se domů nějak dostal, bylo třeba zakoupit si jízdenku. Po dřívější nepříjemné zkušenosti jsem se na babu za okýnkem připravil. Po vstupu do toruńské nádražní budovy jsem hned zamířil k informacím a nechal si vytisknout spoj, se kterým jsem měl jet domů. V okýnku pro mezinárodní lístky seděla zase ta nepříjemná pizda.</div><div>Prásknul jsem jí papírem se spojem, občankou do okýnka, se slovy na rtech "Będę płacić kartą!" jsem se na ni prohnaně usmál. Nenávistně po mě loupla okem (asi na mě nezapomněla) ale mohla si nanejvýš trhnout ploutví. Ťukaje významně kreditkou o pult jsem čekal. Otrávená natolik, že musí něco dělat a výrazem, by mě asi nejradši sežrala, ale já se na ni jen usmíval.</div><div>Bilet mi dávala s výrazem největšího zhnusení a její "Do widzenia" znělo jako by mi říkala: "Ne že se tu ještě někdy ukážeš!" - kráva jedna.</div><div><br /></div><div>Piotr přišel s tím, že uspořádá večírek na mou počest. Cítě se poctěn souhlasil jsem. Předtím, než jsem se vyšel bavit s Poláky, drapnul jsem Máňu, obcházeli jsme Erasmy a loučili se. Někteří mi popřáli hodně štěstí, úspěchu a ať se mi daří. Lakoničtější Němci si vystačili s "Alles Gute". Nejdéle jsem se loučil s Chloé a Christophem. On mi nabízel, že až se vrátím z kalby s Polákama, mám se zastavit u něho a "jeszcze popijemy". A i když byla Chloé trochu citlivka, přece jen mi bylo líto, že tu přecitlivěkou Francouzku asi už neuvidím.</div><div>Začal mě tlačit čas a já se vydal ke Koperníkovi poháněn oprávněnou představou, že to bude stát za to.</div><div><br /></div><div>A taky stálo. Pod hvězdářem jsem byl první a všude lidí jak v Číně. Ve čtvrt na osm jsme byli v solidním počtu a vydali se směr "Pub teatralny" pod ratuszem, pokud se to tak jmenuje.</div><div>Zabrali jsme místo, odkud nás po hodině slušně vyhostili zkoušející herci a zabrali jiný. Bylo nás tam celkem asi patnáct … a seděli, bavili, smáli jsme se. Já je učil české jazykolamy, oni polské, těm, kteří ještě nevěděli, co česky znamená szukać, jsem přivodil slzy smíchu. Museli mě i trochu krotit, poněvadž slovo "pizda", jež v polsku má jasně stanovený význam ženského genitálu, jsem pokřikoval asi příliš nahlas.</div><div>I když jsem za těch pět měsíců v Polsku jsem otrnul vůči slovům, které Čechům znějí směšně, tento večer jsem se smál jak blázen snad všemu. Euforie.</div><div>Taky se vyptávali na rozdíly Česko-Polsko. Došlo i na můj výzkum. Jedna kolegyně dokonce narazila na tu větu, že Češi se dívají na Poláky spatra a na můj názor. Nařkla mne, že to, že mám Poláky rád, říkám jen teď před nimi ale doma je pomluvím, proti čemuž jsem se ohradil.</div><div><br /></div><div>Z Pubu teatralnego jsme se vydali do Jazzgotu. Někteří se už loučili a třásli jsme si pravicí či objímali. V Jazzgocie to bylo už jen piwo, piwo piwo a ostuda.</div><div>Poté jsem se ocitl na parketu a tančil. Ztrácel jsem rozum a atmosféra mne unášela. Po návratu ke stolu nás začal někdo fotit, a zdjęcie mám doma. Přisedl si k nám nějaký cizí Jacek - prý to byl sociolog - a začal se mnou rozumovat. Chujko, jak se říká na Slovači.</div><div><br /></div><div>Měl vstávat v půl sedmé ráno a přitom ještě v jednu jsem seděl v Jazzgocie. Pot z čela už mi stekl, sebral jsem po tom šíleném tančení dech a vydal se spát. Odcházeli jsme asi v pěti, z toho tři holky a Piotr. Dámy se postupně odpojovaly, jen Piotr si se mnou zašel až k mému paneláku, srdečně jsme se objali a rozloučili.</div><div>Nalámaný jak rohlík na strouhanku jsem šel spát o půl třetí.</div><div><br /></div><div>Prozíravá se ukázala jedna věc. Ještě než jsem se večer vydal za ostudou, požádal jsem Máňu, ať mě o půl sedmé vzbudí stůj co stůj, pokud nevstanu sám. A o půl sedmé mne budí rozčilený hlas:</div><div>"Ty Adam, vstávej ale už. Je půl sedmé."</div><div>Zbytková promile mi koukala z každého oka, když jsem se soukal do smradlavého svetru. V tu chvíli jsem byl rád, za rychlé napití se z kohoutku a že jsem sundal povlečení z postele. Rozloučil jsem se s Olivierem a neurčitě mu přislíbil, že se ještě někdy uvidíme. Posbíral jsem svou bagáž, povlečení a padal výtahem dolů. Na vrátnici jsem do okýnka strčil komínek bílého prádla, svou kolejní kartičku a za lihovým oparem se vynořilo slovo: "Zwracam." (vracím). Kdybych ovšem posnídal, nebylo by zřejmě příliš daleko i k českému významu.</div><div><br /></div><div>Na ještě ztemnělém przystanku autobusowem čekaly holky k mému překvapení i s Turkyní Fatmou. Jela s náma do Waršawy. Ani si moc nepamatuji část cesty od autobusové zastávky u Pola až k nástupu do vlaku. V kupé jsem se omluvil, složil bundu pod hlavu a bez skrupulí se jal vyspávat.</div><div>Před Waršavou už bylo světlo a já střízlivěl jen díky tomu, že jsem něco pil. Vyskočili jsme na stacji Warszawa centralna a hleděli najít spoj do Ostravy. Opustil jsem pro chvíli czech girls a letěl s Fatmou na taxík sloužíce jí coby nosič zavazadel. Po trochu zmatkování jsme našli stanowisko. Nezbylo mi než Fatmu obejmout, coby posledního cizince z Erasmu, kterého jsem za svůj studijní pobyt viděl. I přes ohromného sušáka na patře mi málem ukanula slza. Poté jsem se otočil a zaplul do útrob hnusného dworca, kde jsem sobě za jedny z posledních złotých koupil kebab a Colu.</div><div><br /></div><div>Když jsem po nepatrném bloudění dorazil k holkám, byly už nervózní. V poklidu jsme se nacpali do jedoho kupé a vyjeli směr Ostrava Svinov. S narůstajícím smutkem jsem projel Katowice. Po kebabu mi bylo výrazně lépe, pročež jsem už nespal. Dokonce při přejíždění hraničního přechodu mě hlava nebolela.</div><div>Svinov - v tu chvíli pro mne smutná stanice. Rozloučil jsem se s Máňou skoro v breku. Fakt mě to bralo, živé upomínky na mou stáž mizely jedna po druhé. S Majčiným otcem ve Fabii jsme dosáhli Háje. Vyklopen z vozu jsem se sklesle šoural domů, čímž definitivně skončil můj studijní pobyt v Polsku.</div> http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-26 http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-26 Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 25 Jan 2012 22:12:07 +0100 <div>Průzkum toho, co ví Poláci o české kultuře plus naopak a výlet do Štětína.</div><div><br /></div><hr /><div>Další den ve čtvrtek jsem měl prezentovat výsledek svého výzkumu. Jednalo se o tzv. "Výzkum povědomosti o české kultuře u polských studentů a polské kultuře u českých studentů" Se sesumírovanými výsledky jsem předstoupil před celý druhý ročník knihovníků v Toruni. Byl jsem trochu nervózní kvůli svému vyjadřování ale v té době jsem byl s polštinou na vrcholu, takže co.</div><div><br /></div><div>Jen pár útržků:<br />všichni Poláci znají Karla Gotta, Helenku Vondráčkovou a Krtečka, Prahu a Franze Kafku. Většina jich rovněž vzpomněla Hrabala a jeho fenomenální Postřižiny a piwo. Jeden kolega dokonce napsal "tanie piwo" (levné). Jejich poznatky byly vesměs školské a u většiny stejně povrchní, zato každý věděl aspoň něco. Kromě toho ale byly dvě či tři výjimky, jež měly Česko docela v malíčku.</div><div>Zato Češi byli buď většinou úplní ignoranti - nevěděli buď prakticky nic a ti, co bydleli na Ostravsku, snad jen krówki vylovili. Ale též se našlo pár hvězd, kteří to zase táhli v mnoha detailech. Těžko říct, kdo dopadl lépe, zda Poláci nebo Češi. Malinko bych dokonce stranil Polákům.</div><div><br /></div><div>Když jsem sepisoval podsumowanie (resumé) polsky, neměl jsem prakticky žádné problémy s překladem českých výsledků do polštiny. Odpovídající polské názvy literárních děl jsem nějak "nasákl" během pobytu, aniž bych je kdy četl. Dávní polští králové nebyli žádný oříšek a poznámky k reáliím jsem překládal s vlastní fantazií.</div><div>Humorně působilo vysvětlování, proč někteří Češi znají Lemowo "Tajemství čínského pokoje". Prostě proto, že ho museli přečíst k jednomu zápočtu.</div><div><br /></div><div>Důležité ale bylo, co jsem tím chtěl vlastně říct. Poláci mají náš národ rádi. To, že my se na ně díváme spatra, je snad jakousi "chorobou předsudků", kterou živí to, jak se Poláci chovají v českých horách a že šmelili těsně po převratu se zbožím, což se přeměnilo v dnešní stánkový prodej. Jiné "odůvodnění" pro náš "český" pocit nadřazenosti nad Poláky nikde nevidím. Našich sousedů je 40 milionů a zdaleka ne všichni prodávají krówky a levné zimní rukavice v Chalupkach a v Těšíně a zdaleka ne všichni jezdí do Krkonoš na lyže. Ti ostatní bydlí jinde, v Gdańsku, Poznani, Szczecinie, Waršawě, Cisznie, na Mazurských jezerech … s těma, kteří jezdí dělat bordel do českých hor nemají zase tolik společného.</div><div><br /></div><div>A že se chovají jiným způsobem, který se nám zdá přinejmenším podivný? Že jsou jiná mentalita? Co čekat: Jiný kraj, jiný mrav. Toto jsem před Poláky podtrhl, jak se Češi na ně dívají, a mí posluchači z toho byli notně zaražení.</div><div>Řekl bych, že referát měl úspěch, sklidil jsem potlesk. Koneckonců koho by toto téma nezajímalo, když o něm lámaně mluví cizinec. Poláci se zvědavostí pobrali, jak je vidí dvacítka českých studentů.</div><div><br /></div><div>Ještě týž den jsem odjížděl do Szczecina. Štětín (neplést se Štítinou) je město v severozápadním cípu Polska u německých hranic. Na posledních pár dní svého studijního pobytu jsem se rozhodl navštívit Terezu, kterou jsem poznal už v Katowicah. Ubytovat mě prý měla kde, takže … jedém.</div><div><br /></div><div>Odmluvil jsem svůj referát, zabalil valenci německých sloves do batohu, dva kusy spodního prádla a letěl koupit toruńskie pierniky. Vlak jel na čas a cesta byla dlouhá. Asi jako z Ostravy do Prágy. Přisedl jsem do kupé, kde seděl jakýsi sympatický Jacek.</div><div>Vytáhl jsem Verbvalenz a předstíral učení. Nebavilo mě to a jeho zase nebavilo mlčet, pročež se pustil se mnou do hovoru. Moje polština byla sice na špici ale i tak jsem cítil, že je mi místy těsná. Týpek mluvil a mluvil, a když jsem měl odpovídat a cítil, že něco neřeknu správně, přiznal jsem, že jsem z Čech. To jste měli vidět ten obrat. Začal se mě vyptávat na všelijaké podrobnosti z mojí země. Ptal se na pivo, na mobily u děcek, silnice, lesy… byl to totiž student dálkového studia vysoké školy lesnické v Poznani, kam taky jel. Obohatil mi slovní zásobu o názvy stromů: świerk, dąb si pamatuji díky němu.</div><div>Já jsem mu na oplátku vykládal pár svých zkušeností. Z českého szukać lapal po dechu. Nakonec mi bylo i trochu líto, když jsme se v Poznani na nádraží loučili.</div><div><br /></div><div>V tomto asi jako Brno velkém městě jsem přesedl na IC a vezl se do Szczecina. Zde už mi šlo učení trochu lépe, přece jenom jsem se něco o té valenci naučil.</div><div>Když jsme se blížili k tomu Štětínskému zálivu, kde řeka Odra končí v Baltiku svou dlouhou pouť, byla už tma. Stanic s názvem Szczecin minulo více a já nevěděl, kdy vystoupit. Skoro by se mi to povedlo o deset kilometrů dříve, naštěstí mne paní vedle uklidnila.</div><div>Na konečné mne čekala Terezka. Jenže v tomto koutu Polska lilo a cestou přes staré přístavní město jsme zmokli.</div><div><br /></div><div>Na vrátnici jsem ji po dlouhé době slyšel mluvit polsky. Údajně nepříjemné babě vrátné povídá: "Ja mam tutaj zameldowanego gościa" a prošli jsme bez potíží. Ve třetím patře mě na podlaze vítá koberec a skupina sedících, popíjejících Poláků. Když viděli Terezu a mne, místo pozdravu mi povídají: "I to jest następny południowy sąsiad?" (Ty jsi náš další jižní soused?), odpovídám "Tak", "Skąd?", "Z Czech" odvětím a s jejich přátelskými gesty v zádech vcházím do dveří pokoje hostitelky.</div><div>Zde je Slovenka Ivanka. Večer strávíme povídáním si a já Terku připravuji na to, že si budu zítra potřebovat koupit oblekové kalhoty. Není z toho nadšená ale bere to na vědomí.</div><div><br /></div><div>Ráno se prvně vydáváme do obchodního centra vyhledat nějaký textil. A ejhle, úspěch. Hned se ženu k pultu ale pak se zarazím. Má vrcholová polština má trhlinu. Nevím, jak se polsky řekne jakýkoliv kus na oblečení až na ponožky a boty. Spodnie mi musí poradit Terezka. Celkem milá paní mi dává na výběr a šveholí svou mateřštinou. Zatímco si zkouším v kabince dva kusy, Terka trpělivě čeká.</div><div>Když se vysunu z kabinky ven, prodavačka je ještě na mě zkouší. "Proszę wyprasować się." (Vyrovnejte se). Pak zkušeně podotýká, že je třeba je zkrátit. To by mohla mít hotové do zítra. Jenže to nejde, musím je mít do večera. Zítra ráno odjíždím zpátky do Torunia. Přislíbí, že se pokusí a ať večer přijdu.</div><div><br /></div><div>S ulehčením a szczecińską specialitou v podobě jakého si pečiva opouštíme obchodní dům, směr místní hřbitov. Už v části o Katowicach jsem psal, jak uklidňujícím místem může být krchov. Život v Toruni je studentský a asi přesně podle představ mé divočejší části povahy. Když se ale vidím Terezou, stává se ze mě kliďas, který z toho setkání čerpá energii, aby ta divočejší část měla z čeho brát. Toto se právě odehrávalo v Szczecinie na jeho obrovském hřbitově.</div><div>Po dlouhé procházce jsme se přesunuli do jakéhosi podniku. Občerstvil jsem se malým pivem a vykročili na procházku městem. Cesta do centra nebyla nejkratší a už jsme měli hlad. Vlezli jsme tedy do pizzerie a objednávali. Mé stipendium se nebezpečně snížilo a už jsem musel být obezřetný na to, co si dám.</div><div><br /></div><div>A stala se mi další jazyková nepříjemnost. Chci si dát horký čaj s rumem a objednávám to slovy: "Proszę czaj i rum." paní nepochopila slovo czaj a tak mě Terezka musela opravit na herbatku. Ó, jak školácká chyba. Snědli jsme pizzu a okružní procházka přístavním městem pokračovala.</div><div>Když se přiblížila šestá večerní, zamířili jsme opět do obchoďáku pro mé kalhoty. Výborně, byly zkrácené. Vyvalil jsem tedy svou kreditku a z ní krvavých 150 zł. Poslední dny jsem vyšel akorát. Na akademiku jsem si ještě spodnie vyzkoušel a sedly mi. Paráda. Mám pokaždé dobrý pocit, když si koupím kus oblečení, který mi padne.</div><div><br /></div><div>Večer jsme strávili sledováním filmu z balkánské provenience "Život jest cudo"- a to byla taky jízda. Jestli jsou Italové svou povahou temperamentní, je v nich přinejmenším kus herce. Na Balkáně to prostě v lidech je přirozeně. Tak moc dobrý to byl film.</div><div>Ráno bylo smutné, opouštěl jsem Szczecin za nevlídného počasí, za jízdenku jsem vydal nesmyslně dalších 15 zł, i když jsem nemusel. Holt chyba na přijímači. K tomu ještě zapáchající bezdomny, somrující mince. Rozloučil jsem se s Terezkou a teskně odjížděl. Ale co dělat, prameny byly napojeny, teď bylo na čase, aby zase sytily ony. Další událost si dovolím ocitovat úryvkem z jednoho mailu:</div><div><br /></div><div>"Po cestě do Poznaně jsem potkal v kupé starší paní, ze které se nakonec vyklubala přednášející lidské biochemie na szczecińskem uniwersytetu. Strávil jsem s ní docela zajímavou cestu. Po drodze do Torunia uczyłem się tylko do mojego popieprzenego egzaminu." [Cestou do Toruně jsem se jen učil na tu svoji pojeban*u zkoušku].</div> http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-25 http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-25 Erasmus 07/08 v Polsku Thu, 12 Jan 2012 20:06:45 +0100 <div>A že se už pomalu blížíme k odjezdu domů, studentský život nabírá na obrátkách.</div><div><br /></div><hr /><div>Záhy, 15. ledna jsem si měl odbýt své dvě kolokwia u Pamuły Cieśłak. Předměty to byly docela obávané, ale nad očekávání jsem je zvládl hladce. Cituji jeden mail psaný kamarádovi (jazyk tomu odpovídá):</div><div>"A abych nešel daleko od tématu, tak jsem včera úspěšně udělal dvě kolokvia polsky. To první vypadalo tak, že jsem jen seděl u kompu a střídavě klikal z Googlu na jiné vyhledávače. Učitelka vždycky zadala nějaký zběsilý dotaz a celá grupa ho měla splnit. Já jsem byl z toho v prdeli jak Baťa s dřevákama. I ten Jacek vedle mě nevěděl. Ale vždycky to někdo nakonec řekl, tak jsme to dostali všichni. No a hned po tomhle jsem šel na další. To též byla pohodka. Prý co to jsou dokumenty wtórne, definice patentu a ještě něco říct o časopisu Chemical Abstract. No ty vole, takové kydy, co jsem tam potil... Tak jsem happy."</div><div><br /></div><div>Týž den, co jsem psal tento mail, mě čekalo vyplňování dotazníků o povědomosti české kultury u polských studentů. Kromě toho, že jsem udělal docela slušnou tržbu na kopírce, mě čekaly taky nervy. V hodině to rozdat celé grupě a ti vypisovali. Nemohli si nepovšimnout stupidních gramatických chyb, které jsem udělal v otázkách.</div><div>A hned další den jsem odevzdával své "hotové" webové stránky. Vypadaly velice jednoduše a uboze ale zápočet jsem za ně dostal.</div><div><br /></div><div>Neodvratně se blížilo datum mého odjezdu. Čekaly na mě ovšem ještě události, o kterých se musím zmínit. Vezmu to chronologicky:</div><div>První má v mých mailech název "Alcoholic game" a šlo v podstatě o deskovou hru, jejímž úkolem bylo pít a opít se. Za Čechy se účastnila Pavla, mne to nějak minulo. Probíhala ve společenské místnosti za společnou kuchyní na sedmém patře. Již od výtahu jsem podle hluku tušil, že se něco chystá a proto neleně jsem vytáhl z ledničky lahvové pivo a vydal se vstříc zábavě. Už na chodbě postávali lidé, kteří nehráli, ale bavili se neméně. U "Alcoholic game" jsem zjistil, že nejvíce nalámaná je Němka Anna. Měla už dokonce potíže sedět rovně na židli a myslel jsem, že každou chvíli upadne. Střídavě jsem se pouštěl do hovoru s různými lidmi a sem tam jsem si dal půlku s Fixem. Nemusel mi příliš dlouze vysvětlovat, co to znamená, když jdeme na "some shoots".</div><div><br /></div><div>Další, kdo se rychle opil, byla Pavla. Já jsem jen za ní celkem pokulhával, ale taky jsem už měl rozjeto. Proto mě ani neudivilo, když jsem se s ní při setkání začal bavit anglicky. Mezi lidmi se objevila Italka Franceska, rovněž jaksi popitá. Ta se začala s kýmsi líbat, tak pár lidí proneslo významné hmmmm, vytahovali foťáky a ti se spontánnější tleskali. Ty dvě na to nic, což nekazilo můj dojem, že to vypadalo opravdu dost dobře.</div><div><br /></div><div>Když jsem se přesouval z místa A do místa B, čili za člověkem, se kterým bych si mohl popovídat, chytila mě Pavla za rukáv, že jí je strašně zle a jestli by si nemohla skočit u nás na záchod. Tak jsem šel s ní. V jedné chvíli, kterou prodlévala právě tam, se z našeho pokoje potichu vynořil Oliviér a zašeptal:</div><div>"This is Paulina?"</div><div>"Yes"</div><div>Sebral si z plotny hrnek čínské polévky a zalezl. Zavedl jsem ji na její pokoj, jen na vrátnici se na nás baba dívala dost divně ale, když jsem jí řekl, že "pani tylko odprowadze do pokoja", mlčky odkývala. Ostatek je výtah, dvoje dveře a jen ji složit na postel a vyklidit pole.</div><div>Impreza u nás na desítce už mezitím utichla, největší opilci šli spát a proto se i já taktéž uložil.</div><div><br /></div><div>Mělo to celé dohru. Seděli jsme s Olivem druhý den u piva a elektronických šachů (krásný to zvyk), když tu dovnitř vběhla Pavla. Okamžitě se Olivovi omluvila za to, že tu způsobila takový regres a Oliv kontroval. Bez skrupulí jí doporučil "one tip to puke". Poradil jí, když se jí udělá špatně, ať do sklenky vody nasype pepř a sůl, naráz to vypije. Pak přijde jedno velké blitíčko ale taky poslední. Zrudlá Pavlína poděkovala a zase nás nechala o samotě.</div><div><br /></div><div>Tento samý den odcházel Olivier za zábavou do města. Ptal jsem se ho, kam že to jde. Prý do Kadru. Znělo to, jako kdyby se tam chystal s větší Erasmáckou skupinou a proto jsem přislíbil, že se asi přijdu podívat. Mezi holkama panovala nálada, že by šly aj do Kredense, byl jsem tudíž hotov se za Olivem stavit.</div><div><br /></div><div>Chvilku jsem přemlouval holky, ať jdou se mnou do Kadru též, ale nezdařilo se. Jediný úspěch byl, že Pavla s Terkou se šly se mnou projít k jeho dveřím, poté se vydaly po vlastní ose na procházku k Wisłe. Hahá, jenže já šel za zábavou a to co mě uvnitř čekalo, mi vyrazilo dech.</div><div>Klub narvaný k prasknutí a já se vydal jednou chodbou prohlížet stoly, kde že ti naši Erasmusové sedí. Jenže první jsem potkal čtyři Polky a dva Poláky - koleg\ knihovníky. Chvilku jsme sebavili . Hned vedle stolu byly dveře od záchodu a k nim věčná fronta. V jednu chvíli jsem se otočil a co to nevidím.</div><div>"Fuck, Olivier! You are here." povídám překvapeně, když vedle mého místa na lavičce stojí ve frontě na toalety nahnědlý spolubydlící. Přivítal mě rovněž překvapeně a hned se jal seznámit mne se svým mentorem skinheadem. Francouze se táži, kde mají stůl, že se připojím.</div><div>"Tam, v druhé místnosti, by the dancefloor", odkazuje mě můj spolubydlící. Ještě chvilku klevetím s bibliotekarzami a pak se vydávám vyhledat stůl. Ten byl v místnosti, kde se nacházel taneční parket, stoly po jeho obvodu. Obhlížím je všechny, ale ani jedna známá tvář. Potom přichází největší překvapení večera. U jednoho rohového stolu sedí Olivier, kolem samí Poláci a vedou s ním družný hovor, žádný jiný Erasmus tu není. I přes své nezměrné překvapení se k nim přisedám a zapojuji do hovoru. Chvilku tam Olivier poseděl ale, jelikož je od pohledu atraktivní a v tomto podniku působí exoticky, zanedlouho se ho chytá lačná Polka a jde s ním tančit. Mi jako společnost zůstává ukecaný Polák.</div><div><br /></div><div>Za našim stolem byl ještě jeden, který byl plný bab. Moje společnost pronáší hlášku: "Mi wydawa się, że ty dziewczyny poza nami czują się bardzo samotnę." potřásl jsem hlavou a v duchu mu popřál dobrý lov, jestli sháněl nějakou na jednu noc. A nevypadal, že by přišel na lov sám. Dokonce i na mne jakési babizny hleděly. Jedna až takovým způsobem, že jsem si musel v duchu říct: "Ne slečno, opravdu s vámi na toaletu nepůjdu."</div><div><br /></div><div>Poté se už toho moc nedělo. Společnost mi zmizela a vystřídal ho další týpek. Ten byl o poznání příjemnější a méně vlezlejší. Asi už měl zkušenost, že se zde občas vyskytují studenti z cizí země a proto mě pozval na místní specialitu - drink "wściekły pies" čili česky "vzteklý pes". Nemohu nezmínit svůj zážitek, neboť se mi zaryl do paměti. Barman, kterému jsem přezdíval Pepa, do skleničky nalil trochu tabasca, wódku a nakonec malinový sirup. Když jsem nápoj do sebe obracel, můj kolega se na mne pozorně díval. Patrem mi prvně projel sok, poté wódka a nakonec tabasco. Pocit na patře, jako kdybych pozřel čtyři feferonky naráz. Okamžitě jsem běžel na WC, protože jícen dával najevo, že vše okamžitě vrací zpět. Naštěstí se dal přemluvit. Můj hostitel stál u baru a čekal, až se vrátím. "To jest bardzo mocne dla Czecha." Povídám mu. On jen odpovídá, že "jest to za bardzo mocne i dla Polaka".</div><div>Poté už jen matná vzpomínka, kdy sedím v křesle, přičemž jsem pohodlně uložen usnul. Probral jsem se v době, kdy se klub částečně uprázdnil. Sebral jsem tedy svou bundu a vydal se spáti. Zážitek z tohoto klubu byl intenzivní. Odvážný Oliviér se vydal jen tak mezi Poláky, nadržená mládež, wściekły pies …</div><div><br /></div><div>Ve středu se odehrála jedna drobná událost, na kterou asi holky budou vzpomínat v milém. Vymohl jsem si na kierownikovi z auly, že sem chci ve středu večer pozvat pět lidí a já jim zahraju něco na klavír. On po mě něco totiž chtěl a přišel s tím první. Já jsem si říkal: Kurde, tak za toto se nechám od něj revanšovat. A kul jsem železo, dokud bylo ještě žhavé. Hlava auly tedy souhlasila a pět nahlášených lidí přijal. Přišel jsem ve středu za doprovodu čtyř holek a Oliviera do auly. Otevřel mi onen mladý typ, mlčky nás vpustil dovnitř, rozsvítil a víc nerušil. Posadil jsem se za nástroj a začal Chopinovou etudou a pak sadou všech dalších skladeb, co jsem tady celý semestr cvičil. Všech pět mých posluchačů sedělo a poslouchalo. Pravděpodobně dlouho nikoho neslyšeli hrát na ten "fantastical instrument", jak Oliv nazval křídlo. Nakonec jsem jim poslal svou složku s notama a vybírali si. Nálada byla dosti slavností a z auly jsem odcházel s velmi dobrým pocitem.</div> http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-24 http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-24 Erasmus 07/08 v Polsku Sun, 08 Jan 2012 13:14:17 +0100 <div>A začíná leden, poslední měsíc.</div><div><br /></div><hr /><div>Na Sviňáku jsem měl ani nevím kolikátého ledna sraz s Pavlou a Majkou. Pavla přivezla obrovský balík propagačních materiálů o Ostravě a okolí na show zvaná Czech dinner. Obě děvčata měla ze mne vcelku velkou radost, že mě zase vidí.</div><div><br /></div><div>Vsedli jsme do vlaku, svou bagáží zabrali celé kupé a začali se bavit. Holky to vydržely dlouho, mě moc ne a spíše jsem je poslouchal. Cestou přes Katowice jsem si posteskl, že je to vlastně poprvé, kdy jimi pouze projíždím. Mezi nimi a Warszawou nebyla žádná zastávka a působilo to dost únavně, vlak se taky docela plazil. Cestou jsme usínali. Polské stolice jsme dosáhli za tmy. Byl pro mě šok, jak vypadalo jedno z nejdůležitějších polských nádraží. Podobné Katowicím, beton, tma, šeď, bordel - jako jedna velká stanice metra.</div><div><br /></div><div>Jízda uběhla celkem spokojně i s przesiadką v Kutně. Míjeli mi známé stanice: Włocławek - odtud byl neoblíbený mentor holek - Bartek, Alexandrów-Kujawski, což je údajně nejdelší stanice ve střední Evropě a byla postavena ku příležitosti setkání pruského císaře Viléma II. a jeho ruského protějšku cara Mikuláše II. A hned za Alexandrówem-Kujawskim byla Toruń.</div><div><br /></div><div>Na kolejích ještě nebylo moc lidí. Jednu pokojovou kuchyňku okupovala již enkláva Němců, z jejichž jazyku jsem pranic nerozuměl. Olivier, Roman a mnoho dalších bylo ještě pryč. Spolubydlící se mi měl dostavit sedmého. Jeho zdůvodnění znělo něco ve smyslu, že na to kašle, je Erasmus student, tak si může dovolit přijet trošku později. Nehledě k tomu, že v Toruni měl zůstat ještě další semestr a jak on sám říkal s vtipnou francouzskou výslovností: "ic very ard" rozloučit se s přáteli jen tak. Víkend jsem tedy strávil na pokoji sám.</div><div><br /></div><div>Přišel sedmý leden a tudíž den, kdy jsme čekali příjezd zbylých holek a já i Oliviera. S Majkou a Pavlou jsme byli právě u mě na pokoji a kecali, když v tom vrzly dveře a vešel můj spolubydlící obložen takovou bagáží, že se pod ní málem ztrácel. Pavla sebou škubla, jelikož mu ležela na posteli.</div><div>"Ježíš, já si připadám trapně, já se mu tu jen tak válím na posteli." hučela Pavla česky. Oliv napřed se slušně optal holek na zdraví, ale pak začal zpovídat mě, co jsem dostal na Vánoce. Tvářil se přitom, jakoby rok neviděl starého kamaráda. To mě dost potěšilo. Pak se zeptal i girls a tehdy jsem snad poprvé Majku slyšel něco říct anglicky.</div><div>Téhož večera přijely i zbylé dvě czech girls, totiž Máňa s Terkou. To už byly koleje vcelku zaplněny, chybělo pouze pár jedinců.</div><div><br /></div><div>Hned první novoroční hodinu na Narzędziach i metodach wyszukiwani informacji jsem si utržil ryze školácké faux pas. Dorazil jsem a obtloustlá vyučující se hned začala ptát po referátech.</div><div>"Kurwa, jaký referát?"zeptal jsem se sebe a Jacka vedle.</div><div>"Ten o Pinaces." Do tří prdelí!! Fakt, jako nějaký sedmák ze základky jsem ze sebe vypotil, že jsem zapomněl. Wykładowca to naštěstí přijala bez poznámek. Taky jsem ho šel hned druhý den stvářet a zabralo mi to celé dopoledne. Další týden mi povídá hlasem, ze kterého jsem nepoznal, jestli je to myšleno poťouchle, nebo bez narážek, že "mamy tutaj jakieś reszty, prawda panie Adamie?" (máme tady nějaké resty, že pane Adame) koktavě povídám: "Tak." Trochu jsem se zadrhával u názvů strunných nástrojů, jelikož jsem znal pouze skrzypce (housle) a kytara (univerzální slovo), jiné mi unikaly, ale vcelku byl referát přijat shovívavě.</div><div><br /></div><div>Leden se u Erasmů projevil zvýšenou potřebou pařeb. Jednou se hodně velká skupina vypravila do Latina tančit. Chybělo opravdu minimum lidí a přitom se žádná oficiální impreza nekonala. Já jsem šel rovněž, tedy ne za tancem ale za tou ostatní zábavou. Kupodivu šly i všechny Češky.</div><div><br /></div><div>Seděli jsme všech pět u stolu a hovor se táhl jako karamel. Klub byl poměrně plný, když tu do něj vešel nenápadný chlapík. Místnost křižoval stůl od stolu, u každého se zastavil. Když přišel k nám, zadrmolil polsky, jestli nemáme nějaké drobné. Přitom se díval na mne. Obecně nemám nic proti somrákům, ale tenhle typ mi přišel protivný už od pohledu. A protože jsem byl předtím už dlouhou chvíli předtím zamyšlený, rozhodl jsem se takto pokračovat, jen jsem to přeměnil na herecký výstup a díval se mu do očí. Trochu znervózněl z ticha a opakoval:</div><div>"Drobne, zbieram na piwko." nic. Holky asi čekaly, co udělám, protože žebrák se díval na mne. Ticho se natahovalo. Znervózněl ještě víc a prsty naznačil peníze, že sbírá. Nic, ticho, odpovědi se nedočkal.</div><div>"Czy państwo rozumie? Zbieram peniądze." Panstvo samozřejmě rozumělo, ale neřeklo nic. Už se mu to nechtělo protahovat a zmizel. Skvěle to funguje, doporučuji každému někdy někoho nepříjemného "vymlčet".</div><div>Máňa s Majkou poté odešly na koleje, Terka s Pavlou se šly bavit asi na parket. Později se impreza z Latina přenesla na koleje na chodbu sedmého patra.</div><div><br /></div><div>Tam se ostatně celý leden imprezovalo ve zvýšené míře. Co třetí, či čtvrtý den jsem musel tahat pivo z ledničky, abych se zapojil do zábavy nahoře. Jedna taková drobná historka mi utkvěla. Postával jsem na chodbě, lahev v ruce a kolem šel zrovna Fix.</div><div>"Where is Olivier?" tázal se mě? Oliv seděl na pokoji a hrál Civilisation 3. Ještě než jsem odcházel, sděloval mi spolubydlící své strategické plány. Chtěl dobýt protihráče na severozápadě, protože na jeho území ležely zásoby ropy.</div><div>"Olivier is looking for petrol and dont want to be disturbed."</div><div>"For what? Petrol?" zarazil se Fix. Pak si to vyložil po svém.</div><div>"O.K. I am going to Olivier and bring him some petrol." a zmizel.</div><div>Ráno jsem se Oliviera ptal, jestli mu Fix donesl tu ropu. Napřed nepochopil, ale poté mu to došlo a krátce se zasmál.</div><div><br /></div><div>Na další imprezu se schylovalo záhy. Ještě než holky před Vánoci odjely domů, sesedli jsme se všichni Češi do kuchyňky u Terky a Máni a počali vymýšlet, co uvaříme na Czech dinner. Neodvratně se blížila a pokrmy jsme chtěli mít ty nejtypičtější a nejlepší.</div><div><br /></div><div>Shodli jsme se na tom, že budeme chystat: sekanou, tvarůžkovou pomazánku, bramborové placky na můj způsob a bramborový salát. Příprava jídla zabrala jedno celé dopoledne a odbývala se kde jinde než v kuchyňce akademiku deset, tam co jsme trávívali nedělní posezení. <a name="_GoBack"></a>Uvařit se povedlo všechno a vypadalo to tak lákavě, že padaly nápady sežrat to všechno hned a Erasmy nechat utřít nos. Především nám tekly sliny z tvarůžkové v kombinaci se sekanou. Slušnost ale nakonec zvítězila.</div><div><br /></div><div>Jídlo pro ostatní jsme nechystali sami. S námi ještě kuchtili Španělé, Rumunky a Litevky. Italské duo Francesca a Elena to bojkotovaly. Výhodou bylo to, že Litevka Lina zde měla auto a proto nedělalo velký problém 13. ledna žrádlo navozit do Bunkru vozem. Od Pavly jsem dostal foťák. Mým úkolem bylo fotit, každému příchozímu darovat prospekt o Ostravě a přilehlém okolí a nechat podepsat se na lísteček. V tom mi ovšem zdatně pomáhaly holky, proto mi nedělalo problém koupit si k focení pivko. Ty fotky myslím někde ještě jsou. Když se všichni nashromáždili, předstoupili čtyři zástupci čtyř hostící zemí a to: Pavla, Rumunka Ela, Litevka Asta a jistý Španěl. Každý pravil, jak se v jejich jazyce řekne "Na zdraví" a všichni opakovali. Rumunsky to je dokonce třemi způsoby.</div><div>Nejaktivněji se projevila skupina polských mládenců sedících v pozadí. S výrazným polským akcentem a pivním nadšením vykřikovali: "Na zdrávi".</div><div><br /></div><div>Poté se konalo hodování a volná zábava. Když už byli všichni napapaní, vzali si Češi, potažmo Pavla, slovo. Konala se totiž tombola. Ceny byly čtyři, z toho dvakrát alkohol: moravská slivovice a becherovka, navrch model Škody Fabie a kalendář s českými vesničkami. Terka musela napřed celou skupinu uklidnit a poté se začalo losovat ze jmen na lístečcích. Mým úkolem bylo pouze gratulovat a předat kalendář. Pamatuji si z toho toliko, že slivovici vyhrála jakási Němka, která skoro vůbec nepila. Holky to komentovaly skoro hystericky. Pak už jen volná zábava, pivo, pivo, sangria, pivo, pivo, wódka a poté už jen spánek. Tímto se odbyla Česko-španělsko-rumunsko-litevská večeře.</div><div><br /></div><div>Holky mi k tomu další den povyprávěly historku, která mi samozřejmě unikla. Odnášejíce zbytky v hrncích zpátky do Linina auta, se hrozně těšily na pár zbylých kousků sekané. Pekáč s vytouženou dobrotou se na chvilku ocitl u Liny v kuchyni, než byl přenesen do české. Girls měly přitom přesně napočítané, kolik kousků zbylo. Jenže když se sekaná od Liny vrátila, zbylo tam namísto šesti či sedmi, pouze dva. Asi si holt řidička smlsla.</div> http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-23 http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-23 Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 04 Jan 2012 00:20:52 +0100 <div>Občas večírek, občas škola...</div><div><br /></div><hr /><div>13. prosince jsem měl psát kolokwium z Baz danych. To byl jeden z těch nejhorších předmětů, které jsem v Polsku vůbec měl. Vytváření databází v MS Accesu, který s vámi komunikuje pouze polsky a ještě výrazy, které si neumíte nijak přeložit a ani nechápete ty souvislosti, mě přivádělo k nechuti tento předmět navštěvovat.</div><div>Tedy z tohoto předmětu jsme měli psát písemku. Ke zmenšení mého neštěstí přispělo, že to byl test A, B nebo C. Třeba takový dotaz: "Jak by se v języku SQL napsal dotaz pro pokazanie książek vydaných před rokem 2000? Co je funkce raportu, co tvoří baze danych v Accesu?" Nevěděl jsem a ani nevím. Taky hodně Poláků to nezvládalo. Když jsem si jim po písemce postěžoval, že jsem z půlky nerozuměl, tak mi skupina Polek odpověděla, že ony taky ne.</div><div><br /></div><div>Nicméně písemka pro mě dopadla překvapivě dobře. Prý jsem měl asi jen dvě či tři chyby. Mírné hodnocení dr. Osińské dodnes považuji za drobnou úsluhu dr. Osińské, kterou mi udělala v rámci slušnosti. Tři chyby jsem nemohl mít, neboť jsem z půlky nevěděl, jak mám na otázku hledat odpověď. Když jsem se pravil, že jsem to způli potipoval, tak polsky odvětila něco ve smyslu, ať se raději nepřiznávám.</div><div><br /></div><div>Odbývala se další návštěva Kredense a to ještě ten samý den, to jest 13. prosince a tato wizyta už nebyla tak jednoduchá. Informace o ní nalézám v jednom z mých mailů. Píšu zde, že "… prostě se jen pilo a pilo.", na čemž neshledávám nic divného. Lepší je zakončení, tak jak se zmiňuje týž pramen. Dovolím si to doslova opsat.</div><div>"Nejzajímavější byl konec. Klub narvaný k prasknutí a vtom začal všechny obcházet vyhazovač, že už se bude končit. A to prosím nebylo určitě ani půl třetí. Tak jsem sebral bundu sobě a ještě jedné Češce a vypadl ven. Tam jsme se nějak minuli a já si to sunul s nějakou černoškou směrem ke kolejím ... Ovšem na náměstí jsem se nepochopitelně odpojil s podvědomým cílem pokračovat, byť sám, v nějakém dalším klubu. A tu vidím skupinku tří naprosto cizích lidí, tak se v opojení k nim bez okolků nahrnu a oni, že jdou někam kalit. Tak já že s nima a oni v poho. Nakonec ze 2 holek vylezlo, že to jsou studentky Polky a třetí borec je Portugalec a projektuje dálnice někde u Krakówa. Dobra partyja. Nicméně klub byl zavřený a tak jsem se s nima rozloučil a valil na koleje spát. Výjimečně jsem šel spát později než Olivier, však taky bylo po půl čtvrté." … [no, takže si obrázek zajisté uděláte sami]</div><div><br /></div><div>Blížily se Vánoce. Město se odělo do svátečního roucha symbolů z elektrických světýlek a před Koperníkem vyrostl vánoční stromek. Mezi Erasmy se to též projevilo. Hodně lidu se, až na Turky začalo balit, aby mohli odjet domů.</div><div>Holky chtěly být na zápočtový týden na SU již doma a proto i ony odjížděly dříve. To ráno, byl myslím 14. prosinec, když opouštěly Toruń, jsem se nechal vzbudit, ať se můžu rozloučit. Všechny mi řekly "Čéšč", objaly a pak zmizely ve výtahu. Trochu jsem posmutněl, teď už si česky můžu žvatlat nanejvýš sám pro sebe.</div><div><br /></div><div>Uvažoval jsem, co přivézt domů kamarádům. Pro neurčitou skupinu lidí jsem nakoupil hafo krówek. Pak jsem je doma rozhazoval jako Večerníček dopisy. Další prezent byly dvě lahve wódky.</div><div><br /></div><div>17. prosince jsem se vydal nakoupit lístek domů. Hodinová procházka na nádraží uběhla příjemně. Méně příjemná byla ovšem baba za okýnkem, řekněme, že byla "příjemná jak vřed na )*(." Poměrně suverénní polštinou ji požádal o bilet z Torunia do Opavy.</div><div>"Dokąd?" ptala se jak nahluchlá.</div><div>"Do Opavy.", nasadila pohled, kterým jakoby říkala "Kurva, já ti nerozumím" ale nahlas znova opakovala:</div><div>"Dokąd?" Ani poté nepochopila. Tak mi ukázala, ať si skočím na informace a spoj jí přinesu vytištěný. Paní na informacích měla taky potíže pochytit Opavu, ale její obličej byl o poznání příjemnější než ten, se kterým jsem vyjednával prve. Opavu si nechala napsat a pak ji v počítači našla. S tímto jsem se vrátil k pokladně.</div><div><br /></div><div>Vítězoslavně jí strkám spoj. Otráveně vzala lejstro do ruky a v kompu to přece jen našla. Pak si vyžádala občanku a s velmi nepříjemným výrazem začala cosi vypisovat. Nepochopil jsem co. Trvalo to asi deset minut, ale já měl času dost a bilet jsem potřeboval. Evidentně jsem ji tím ale obtěžoval v její pracovní době. Čím více kolonek bylo vyplněno, tím vypadal její obličej méně přístupný. Když konečně došlo na placení, tak povídám, že chci zaplatit kartou. Skoro nepříčetně mě seřvala, že jsem to měl říct dřív, že teď nebude všecko přepisovat a ať si dojdu do bankomatu pro gotówku. P..ka jedna. Tak jsem na ní vyjel já, ať mi vrátí aspoň tu občanku. Tvářila se, že nechápe ale pak slova "dowód tożsamości" pobrala a občanku mi vrátila. Byl jsem skoro stejně nepříčetný jako ona, když jsem lovil z útrob automatu bankovky. Vztekle jsem jí je tam mrsknul se slovy: "Tutaj!" Nenávistně mě sjela pohledem a jízdenku mi dala. Čůza jedna!! To je nějaký přístup k zákazníkům? Poslal bych ji třídit brambory do bramborárny v Březové, ať si rozmyslí, jak jednat s lidmi.</div><div>Nasrala mě natolik, že jsem kypěl celý večer. Olivovi jako vysvětlení postačilo "this fucking bitch on the railwaystation."</div><div><br /></div><div>Další den byl vůbec výživný, poněvadž se stalo více zajímavých věcí. Sedím si tak na pokoji, Olivier někde pryč. V tu chvíli kdosi zaklepe na lehké dveře a vejde Fix. Sháněl Oliva, ale pak to sdělil i mi. Prý, že když je dnes pondělí, stojí v Kredensi studentské piwo 1 zł (tehdy asi 7,50 Kč) a že by bylo vhodné jít si dneska popít, že zítra odjíždí hodně lidí a pojali bychom to jako rozlučkovou párty před Vánoci. Ochotný ke kdejaké party jsem proto okamžitě souhlasil. Jen s tím, že dojdu později, páč musím prát. Fix se s tím spokojil, ale zdůrazňoval, ať opravdu přijdu.</div><div><br /></div><div>Pavla mi k praní přidala ještě dva kusy svého prádla - jedno se mi přitom podařilo ztratit - vtipné je, že ani já ani Pavla nevíme, co to bylo. Bylo asi 23:45, když jsem procházel kolem vrátnice. Příjemná vrátná se mě zeptala, jestli si nechci prádlo dát do sušičky. Jelikož jsem spěchal za zábavou, odmítl jsem. Chvilku mne přesvědčovala a bylo mi opravdu líto ji odmítnout, tak jsem se těšil na levné pivo. Nakonec to vzdala a popřála mi popřála příjemnou zábavu.</div><div>Bylo hodně hodin, proto jsem běžel. Před čtvrt na jednu jsem byl v Kredensi. První jsem viděl Oliva s kýmsi. Překvapením vykřikl a pravil něco jako: "Hej, ty jsi opravdu přišel." "Vždyť jsem slíbil." odpověděl jsem neuměle a už se stavěl do řady k baru. Banda už byla rozjetá a nedalo moc práce naladit se na jejich vlnu a patřičně si užít večera.</div><div><br /></div><div>Doslovné znění přebírám z mailů:<br /><span style="color:black">"… dalsi je jeste lepsi, tedy pro me. Cekam na Kasztelana a postavi se vedle me muj druhy roommate Roman.Nu a zapredli jsme spolu tak dlouhou debatu, jak se nikdy za cely semestr nepodarilo. Pamatuju si, ze se chtel naucit vyslovovat "Na zdravi", ja jsem se ho ptal, proc spolu prakticky nemluvime - hlavne rano. Vim, ze prohlasil "I'm hate morning."<br />Jinak se vic nez dost tesim domu. Je tu regulerni nuda a cesky si muzu mluvit uz leda tak pro sebe. Porad to vypada, ze zacne kazdou chvili snezit ale nic.No to tak všechno, ale domu se tesim jako moji spolužáci na krowky."</span></div><div><br /></div><div>V noci z 19. na 20. jsem i já odjížděl domů. Olivier odjel o pár hodin dřív do Waršawy na letadlo, mě vystačil až do Ostravy vlak. Popřáli jsme si "Merry Christmas and happy New year" a rozloučili se. Pokoj se uprázdnil a já posmutněl.</div><div><br /></div><div> Asi hodinu před odchodem z kolejí se dostavil Fix. Když se dozvěděl o mém odjezdu, nelenil a začal mě přemlouvat k něčemu, což česky reprodukuji jako: "Dáme si jednu na cestu." Vyšel jsem tedy s ním do jeho pokoje na vyšší patro. Zde to žilo, více než kdy u nás na šestém. Fix ještě někoho odchytil a táhl nás k sobě do pokoje na půlku. V jeho cimře byl neskutečný binec. Postel zaházená hadrama, že jsem nahlas zapochyboval, zda na ní spí. Fix s vážným výrazem odpověděl, že se spolubydlícím chrápají na spolu na té druhé. Ťukli jsme si a já se snažil vysvětlit, že česky říkáme "a ještě do druhé nohy, ať nekulhá" a nedalo mi ani moc práce, aby to pochopil. Už naléval druhou. Potřásl jsem si rukou s lidmi, rozloučil se a s těžkým srdcem se odhodlal opustit koleje.</div><div><br /></div><div>Procházka na nádraží trvala hodinu, dal jsem si hnusné kafe, podaroval somráka mincí a poté nasedl do vlaku. Cesta se nesla v duchu, jak jsem to popsal dříve. Emotivně, únavně a tmavým Polskem. Jel jsem přímo do Opavy na zápočet z Angličtiny pro germanisty a myslel jsem, že se budu cestou učit. Jenže ouha, nebyla vůle se v tmavém vlaku něco učit.</div><div>Kolem Katowic bylo trošku sněhu, to byl rozdíl oproti Toruni. A vůbec se počasí u nás (koło Opawy) shoduje s Katowicema.</div><div><br /></div><div>V tomto průmyslovém městě jsem hodlal doplnit manko krówek. Instinktivně jsem vyběhl z nádraží dolů k Empiku, sebral poslední tři sáčky v Lidlu. Od holky si sebral Metro a skákal ze zaplivaného peronu do EC. Metro se věnovalo rozšíření Schengenského prostoru, které proběhlo asi dva dny zpátky. Ještě než jsme opustili aglomeraci, došlo mi, že se to týká vlastně i mne. Nebudu muset hodinu stát v Petrovicích u Karviné a jen jimi profičím. To byla sice pěkná představa ale trochu naivní. Stáli jsme tam asi půl hodiny, než přepřáhli na českou lokomotivu.</div><div><br /></div><div>Ve vlaku jsem znovu otevřel svou angličtinu, ale z učení nebylo opět nic, jsem si pročetl slovíčka a čuměl ven. Protože mě po kafi sušilo, koupil jsem si od vlakového prodejce "herbatku"" Za pět złotých to bylo ale málo, proto jsem se příště proti drahým prodejcům čajů zatvrdil.</div> http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-22 http://oksaj.blog.cz/1201/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-22 Erasmus 07/08 v Polsku Tue, 03 Jan 2012 17:51:58 +0100 <div>Občas nějaká hodina, občas nějaká impreza... </div><div><br /></div><hr /><div>Druhého prosince slavila česká komunita Vánoce a moje narozeniny najednou. Den předtím jsem se vydal s Maruškou a Majkou na jmelí a něco k výrobě adventního věnce. Jehličí jsme nalámali v sosnovém lese hned za kolejemi. Pro jmelí jsme museli kousek dál, na místo, na které jsem natrefil při jedné ze svých procházek kolem. Bylo to asi kilometr od akademiku a holky něco nadhazovaly, že nechtějí dojít až na Barbarku, ale trval jsem na svém.</div><div><br /></div><div>Strom, jež byl ověnčen jmelím, rostl hned u nějakého oploceného staveniště. A když jsem se soukal do koruny, jsa sledován až skoro mateřsky starostlivými pohledy holek zdola, začali zpoza plotu vedle štěkat psi. Krátce nato se otevřelo okno a z něho vykoukl jakýsi pořez a něco volal na holky. Mě neviděl, protože jsem právě visel pět metrů nad zemí. Jenže ty zavolaly pouze "jmelí" a dívaly se na mě dál do koruny. Jacek otočil hlavu tam, kam směřovaly ženské pohledy a spatřil mě. Pak něco pronesl a zase zabouchl okno. Lezení po stromě mě lehce potáhlo mechovou zelení (rozuměj, kalhoty a bundu) ale bylo mi radostí připomenout si své klukovské léta.</div><div><br /></div><div>Trochu jmelí jsem zavěsil v pokoji na krychli ze špejlí a nechal ho viset až do svého odjezdu domů. Mateusz později povídal, že je třeba někoho pod ním políbit. Majka do druhého dne zhotovila adventní věnec a já vzpomněl na to, že vlastně zítra slavíme Štědrý den a zároveň mé narozky.</div><div>V neděli jsem v "Centru handlowym" koupil čtyři malá mýdla jakožto dárky holkám a letěl zpátky na koleje. Nejprve holky navařily (pročež jsem byl oslavenec, nemohl jsem pomáhat) a pak se mi jaly gratulovat, políbit a pak jsme seděli a prokecali skoro celé odpoledne.</div><div><br /></div><div>Teďka sled drobností, které jsem vylovil všude možně.</div><div>Piotr mi jednou pověděl, jak se tak hovorově až "brzydcie" říká Collegium Maius, kam jsem chodil na polštinu. On mi to opakoval vícekrát ale já jsem si zapamatoval výraz "Fokularium", který je ale určitě špatně. Znamená to něco jako "slepičárna". Pochází to od slova "foczka", což mi vrtalo hlavou, co to je a vyhledávač gůgl obrázků jsem tehdy ještě nepoužíval.</div><div><br /></div><div>O pár dní později jsem byl holkama přizván na "czeski film Szczęście" při čemž mé srdce zaplesalo. Slámův film Štěstí, který jsem ještě neviděl ani doma, a zde navíc s polskýma titulkama, musí být přece dozajista nářez. Sešlo se nás tam asi sedm, všichni Češi a ještě nějaké Polky. Při té příležitosti jsem se zeptal jedné z nich, co je to ta foczka. Ta holka mi to zkoušela vysvětlit a pochopil jsem, že to zřejěm bude tuleň. V Polsku se tedy ženským hanlivě neříká slepice leč tuleni.</div><div>Ale zpátky ke Štěstí. Opravdu nám ho pouštěli v originálním znění s polskými titulky, na čemž jsem si smlsnul a odcházel jsem obohacený o další zážitek.</div><div><br /></div><div>O pár dní později jsme byli těmi samými dziewczynami pozváni na Andrzejki. To je impreza, která se koná někdy začátkem prosince. V Polsku je dost populární a já tupec dodnes nevím, proč jsem tehdy odmítl přijít. Avšak Pavla s Terkou šly a pak nám vyprávěly, že to byla v jejich případě bytová párty, obohacená ovšem tradičním zvykem lití olova do vody a litrů vodky s džusem do kýblu, ze kterého se následně buď saje brčkem či rozlévá.</div><div><br /></div><div>Rovněž někdy z kraje prosince jsem měl psát první kolokwium (koło) z mého neoblíbeného předmětu Źródła informacji. Jenže v to úterý, kdy se měla písemka konat, nedorazil nikdo, pouze ona Polka se kterou jsem si po každé této hodině vykládal a ani Pamuła nedošla. Hodina se tedy nekonala. Stejně tak další týden a i ten další. Z toho jsem byl trochu zmaten, protože na dveřích nebylo žádné oznámení. Pak mě ale informovali druháci, že s ní pár hodin odpadne. Nepátral jsem proč.</div><div>Jenže úterky byly s takovou volné a já se už i tak místy nudil. Hned první úterý neohlášeného volna jsem se pomalu coural od uniwersytetu na koleje. Ve vchodu jsem potkal Pavlu, kterak čeká na Terku ať vyrazí na přednášku z "kościumologie" (kostýmologie či tak něco). Mrzut nudou jsem Pavle vyložil, jak to se Źródly je a ona pravila ať prý jdu s nimi na přednášku. Přišla Tereza a vzala naprosto přirozeně, že jdu taky. V sali wykladowej si mě nikdo nevšímal. A tak jsem od šesti do devíti poslouchal výklad o odívání ve starém Římě a až na občasnou nudu jsem si opět obohatil slovní zásobu.</div><div><br /></div><div>V té době jsem se poprvé dostal i do Kredense. Pozor, není to almara ale název jednoho z nejzajímavějších klubů, které jsem do té doby viděl. Prvně jsem o něm slyšel od Turků, když měli na Multimedijach kreslit něco tabletem. Turkyně Gülü tehdy nakreslila nějaké dvě postavičky, které nevypadaly dvakrát vzhledně. Nato Emre poznamenal, že to je asi nějaká skeč z Kredense ve dvě hodiny ráno. To byla tedy první zmínka. Pak už se o něm začalo šuškat i mezi Čechy až mi nezbylo, abych se tam s Pavlou někdy zkraje prosince vydal.</div><div><br /></div><div>Ještě jsem se na přesnou lokaci zeptal té Polky, jejíž jméno si zoufale nepamatuji. Procházeli jsme se po odpadlých zajęciach ze Źródel po městě a tak mi přesně ukázala ulici, kde se nachází. Tedy jsem se sem s Pavlou vydal. Přišli jsme tam asi ve špatný den, neboť z Erasmáků tam nebyl nikdo. Posadili jsme se tedy ke stolu a dali si pití. Trochu mě bolelo v krku a tak mi kolegyně zcela vážně doporučila vodku na vypálení bacila. Zprvu jsem se ošíval, protože vodku běžně nepiji ale nakonec jsem si jednu dal. A tehdy se u mne začala tříbit vlastnost, že když vodku, tak jen polskou. Vydrželi jsme tam asi dvě hodiny i se zběžnou rekogneskací celého klubu.</div><div><br /></div><div>Devátého prosince se konala Türkish dinner. Pro změnu to nebylo v Bunkrze ale v podniku, který se, tuším, jmenoval Latino. Do té doby jsem ho neznal ale někteří jiní Erasmové tam chodili tančit. Vydal jsem se tedy s holkama za tureckým pokrmem. Byla nám vyhrazena ne právě velká místnost, takže jsme se vešli opravdu jakž takž a ještě si někteří postáli. Zato prostory bohatě vynahradily pokrmy. Turečtí kolegové se opravdu hecli a připravili výborné speciality. Ještě dnes si vzpomínám, jak se mne Mesut zeptal: "Do you like it?" (ani jsem tu větu nikdy před tím neslyšel ale hned jsem pochopil) "Yes, it´s really good." Na výdej a přídavky se stála řada.</div><div><br /></div><div>Pak jsme se ve většině přesunuli vedle, do samotných prostor klubu. Holky si daly nějaké to nealko, mě museli hned podat pivo. Sice jsme pokrmy dojedli ale program pokračoval. Turci si připravili nějaké hry, kterých jsem se ovšem vůbec nechtěl účastnit. A proto, když se vybírali lidi a šlo to se mnou do tuhého, zbaběle jsem se vrhnul pod stůl. Čest české grupě musela tedy dělat Pavla. Hra stála za podívání. Napřed jedna Turkyně zatančila a sama se přitom doprovodila zpěvem. Poté vybraní lidé byli rozděleni do několika skupin po třech a měli na tureckou hudbu předvést něco podobného. No, zážitek kroutícího se Francouze a homosexuála Romana mi utkvěl dodneška.</div><div><br /></div><div>Další zábava už byla vesměs volná. Dlouho jsem proseděl s holkama u stolu a Máňa to v nadsázce komentovala slovy, že to "vypadá, jakoby Adam vzal svoje čtyři slepičky [foczky] mezi lidi." Ale jinak dobré. Cestou pro jedno z dalších piv jsem se srazil s Němcem o kterém jsem netušil, jestli se jmenuje Marc nebo Bjorn.</div><div>Zavedli jsme tedy hovor a já si mu stěžoval, kterak jsem na tom s němčinou zle. Už dříve padlo, že jsem se německy v Toruni pořádně nerozmluvil. Hned mi naskakovaly anglické slovíčka a i když jsem se bavil s tou útlocitnou Francouzkou Chloé, jež znám z Katowic, kde sobě uhnala úraz, cestoval s ní vlakem do Torurně a odmítl její nabídku doučování anglického jazyka, bylo mi snáze mluvit s ní touto lingvou frankou, než německy. Po přesunu na akademik se pokračovalo v pařbě na sedmém patře. Tam jsem se dostal už bez holek, ty se ostatně podobných podniků moc neúčastnily.</div> http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-21 http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-21 Erasmus 07/08 v Polsku Fri, 23 Dec 2011 18:48:06 +0100 <div>Tak příjemně tam bylo.</div><hr /><div><br /></div><div>Měl jsem jet na výlet. Tuším, že 24. listopadu jsem se s Terezkou, jež znám z Katowic, dohodl, že se sejdeme v Poznani, neboť je to místo na půli cesty mezi mou Toruní a Szczecinem, kde studovala. Zmučen jsem vstal v pět ráno, abych tam zavčasu dojel, a vyšel do ještě temného města na vlak. Ten mi poskytl místo k sezení a tak jsem s knihou v ruce nevěnoval cestě do Innowrocławi pozornost. V přestupní stanici jsem vyletěl ven a nasedl do ještě smradlavějšího motoráku než prve. Ten byl plnější ale i tak jsem seděl. Kolem deváté jsem byl v Poznani, hlavním městě vojevodstva Velkopolského, jako na koni. Jaký důvod bych asi musel mít teď, abych zase mohl uvidět jedno z těch lepších nádraží, které bylo tehdy v Polsku k vidění. Davy lidu, stánky, elektronická tabule s odjezdy vlaků, bankomaty a řady k nim, nezaměnitelná Poznań.</div><div><br /></div><div>S Terezou jsme se úspěšně střetli a nazdařbůh se vydali na potulku městem. V centru jsme si koupili mapu města a obešli dvě muzea. První bylo hudebních nástrojů, kde mě dokonce nechali zahrát na piano. Nejexkluzivnější ovšem byl "dvojklavír" se dvěma klávesnicemi, každá na opačné straně velké skříně. Další z muzeí se věnovalo meziválečné Poznani a byly zde vystaveny převážně dobové fotografie.</div><div><br /></div><div>Další část dne jsme strávili procházkou po parku "Cytadela", kde jsme se unavili. Navečer, než nám odjížděly vlaky, se nedalo nic jiného než zajít do hospůdky. Naslepo jsme vrazili do jedněch dveří a před námi se vyrolovaly fortelné schody dolů. Uvnitř jsem si poručil tři piva a prohrál dvě partie v pexesu. A pak jsme se vydali temnící se Poznaní na nádraží.</div><div>V ruchu lidských těl jsme se propletli na Terezčino nástupiště, neboť odjížděla dříve. Nasedla k nějakým vojákům a zase na měsíc mi zmizela z dohledu.</div><div><br /></div><div>Já jsem se odebral ke svému motoráku na Innowrocław a hledal volné místo k sezení. Obsazení osvětlených částí mne neuspokojovalo, proto jsem vlezl do té neosvětlené. Tu ovšem okupovali kuřáci a evidentně jsem je vyrušil. Jeden se tedy do mě pustil, co že tam lezu bez "zameldowania". Neurčitě jsem něco zahučel, že "szukam miejsce" a on zase, že tady asi nebude, pokud mu neřeknu kam jedu.</div><div>"Jadę do Toruniu." (má být do Torunia - od té doby jsem si Toruń v tomto pádě nikdy nespletl).</div><div>"Do Torunia?" a vyfakoval mě ven. Nakonec jsem si sedl a cestu mi krášlil pohled na rentiéra, který cestu trávil čtením Ifigenie na Tauridě a utíráním si tekoucího nosu do hubené role toaletního papíru.</div><div>Ten večer se konala pro toruńské Erasmy "Kitch party" a zprvu pomýšlel jsem, že se přijdu ještě podívat, ale dojel jsem akorát hladový a unavený, že jsem šel přímo na lože.</div><div><br /></div><div>Další párty, která se konala zanedlouho, byla "German dinner". Odehrávala se 25.11. kde jinde než v Bunkrze. A Němci se dle svého národního naturelu připravili opravdu důkladně. Kromě jídla měli nachystanou i scénku z německé humorné talkshow anglicky nazvanou "Your bed" nebo tak nějak. Něco na způsob Krausovy "Uvolněte se prosím". Celou akci uváděl Mateusz a vytahoval si z čumícího publika pár obětí, které se staly zpovídanými osobami.</div><div><br /></div><div>Chvilku jsem dění sledoval a když mě omrzelo, odebral jsem se k baru, kde nebyl velký řev. Zeptal jsem se Bádence Davida, kolik toho ještě mají přichystané a ten jen apaticky odpověděl, že "Keine Ahnung" čili nemá tušení. Spokojil jsem se sklenicí Żubra a tlacháním s Davidem a Pavlou. Zájem diváků o "Your bed" už evidentně polevoval, protože mezi lidmi poletoval Matthias a ptal se, jestli nás to ještě baví. I k nám přiběhl a bylo mu odpovězeno, že už to nesledujeme. Proto improvizovanou talkshow ukončili a začaly soutěže.</div><div><br /></div><div>Pamatuji si tu, které jsem se zúčastnil. Najednou kolem mě proběhl ten blonďatý organizátor a řekl, že hraju. Nejistě jsem se odebral ke svému týmu, který tvořil jakýsi Španěl, nějaká holka a další lidé, jež jsem neznal. Náš úkol byl snadný. Udělat deset koleček kolem skleničky, doběhnout deset metrů k malému pivu, to vypít, vrátit se na start a předat štafetu dalšímu. Byl jsem už lehce podnapit a dával jsem velmi dobrý pozor, abych porozuměl všem pravidlům. Ještě jsem se ptal toho neznámého za mnou svou pseudoangličtinou:</div><div>"How many turn we must run?"</div><div>"I think ten." odpověděl.</div><div>Soutěž pro naše družstvo dopadla špatně. Náš Španěl to na počátku zvoral a ztratili jsme drahocennou půlminutu. A tak když už jsem vybíhal, bylo jasné, že nevyhrajeme, ale nechat si ujít šanci vypít, byť malé, pivo zdarma, jsem si nedal.</div><div><br /></div><div>Dovolím si citovat jeden svůj mail, který víceméně vystihuje, jak vypadal zbytek večera: "…třetí, čtvrté, páté piwo a přesun do dalšího klubu. Ten na mě nicméně působil trochu negativně, protože byl velký a nás tam bylo málo, abychom jej naplnili. No ale nedalo se nic dělat, šesté, sedmé pivo a prakticky celou dobu jsem mluvil s otylou Nizozemkou o tom, jak na … je systém školství v Holandii a v Polsce. Potom, že už tedy půjdeme na taxíka, potažmo domů na koleje. Tak jsme přiběhli, taková pěkná, xenofobna grupa, k nějakému taxíku a začali se tam hrnout. Nevím jak je to možné ale vyšlo na mě místo vedle řidiče. Tak jsem si tam sedl a čuměl. Po chvilce mi přišlo vhodné říct, kam to vlastně bude. Tak mu povídám: ,Ulica Gagarina jedenaście.' A on na mě s lehce ironickým akcentem: ,A do Poznania, Gdańska albo Warszawy?' říkám si kurwa a odpovídám, že do Torunia. No a tak jsme se dovezli až před koleje. Následovalo placení a přesun na pokoj, kde se konala afterparty. Z té si toho moc nepamatuji, jen že jsem se bavil s nějakým Němcem a neustále nutil svoji českou Becherovku Francouzovi, kterého všichni přezdívají Fix. Mám důvodné podezření, že to je zkratka jeho jména, dlatego že se jmenuje Francoa Xavier (ani přesně nevím, jak se píše jeho jméno). A pak se najednou stalo, že jsem se vzbudil dneska o půl jedenásté a zakurwoval, že za čtvrt hodiny mi začíná hodina. Tak jsem se zvedl a letěl... No blbě je mi ještě teďka. To udělala kombinace becherówki i piwa, jestli bys to chtěl polsky."</div><div><br /></div><div>A další mail o té samé akci: "…pak mě přestalo bavit hovořit pouze s Češkama a u baru jsem se pustil do řeči s jedním Němcem. Ten mě seznámil s nějakou další buchtou. O hlavu menší jak já ale ani nevím, jaké národnosti, nicméně se mnou hovořila pouze německy. Mluvili jsme něco o jejím studiu a docela jsem se bavil. Pak jsme skončili v další knajpě "Pod Aniolem" a pak už jen na pokoji u Němce Schölliho, kde jsem s Francouzem klopil becherovku. Přesto, jak si vzpomínám, spíš jsem mu ji trochu vnucoval, protože už na něm bylo poznat, že toho začíná mít nad hlavu. No a ráno se vzbudím o půl jedenácté s kurwa na rtech a letím do hodiny. To byl jenom jeden večer prosím."<br /><br /></div><div>O pár dnů později, bylo to asi 29. listopadu odjela skupina Erasmů na výlet do polského Zakopanego, což je populární horské městečko. S touto skupinou mi odjel Olivier i Roman. A tak bylo na pokoji ticho. Naštěstí mi Oliv nechal noťas a měl jsem tudíž pohodlný přístup k internetu na počítači bez české diakritiky.</div><div><br /></div><div>Po dni mě samota omrzela (protože grupa jela na výlet ve čtvrtek a vracet se měli v neděli) a proto jsem se vydal za holkama. Odsud se mi vybavuje jedna živější vzpomínka než kecání nad čajem. Mně anebo holkám zbyla asi dvě vajíčka, se kterýma nevěděly coby. Tak jsme je s Terkou a Pavlou za dětinského chechotu vyházeli z Olivova okna na basketbalové hřiště pod námi. Chápu, zábava nehodná vysokoškoláků ale házení vajec z oken může, podle mého zjištění, bavit všechny věkové kategorie.</div> http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-20 http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-20 Erasmus 07/08 v Polsku Sun, 18 Dec 2011 12:11:12 +0100 <div><br /></div><div>Život v Toruni se stává stále příjemnějším...<br /><br /></div><hr /><div>V Od Nowě se konal bluesový koncert. Znuděn pravidelností dní jsem šel okamžitě pro bilet. Stejně tak se tam chystaly všechny holky a Olivier. Na samotné akci jsem byl maličko zaskočen, tím že mě ochranka prohmatávala, zda dovnitř něco nepašuju. Snad flašku či hulení.</div><div>První hrála jakási dvojka kytaristů a hra v kombinaci s jejich trapnými řečmi působila nudně. Postupně se koncert rozjel a dorazil i Olivier. Hráči se střídali a ve mně stoupal podíl dobré nálady s alkoholem. Ke konci jsem se připojil i k pogující skupince mladších kluků a opět jsem odcházel velmi dobře naladěn.</div><div><br /></div><div>Ráno jsem se probudil a jen co vstanu, nestačím zírat. V našem pokoji je na stěně vylepený poutač na "Blues Toruń". Oliv ho někde sebral a přitáhl do pokoje. Má slova údivu odbyl s tím, že se o něj stejně už nikdo nestaral.</div><div>V kuchyni se takéž objevila guma s logem nějakého alkoholu. Takovéto věci vídávám u baru ale ne v kolejní kuchyni. Olivier to někde sebral a za semestr nakradl celkem tři. Na Finlandii jsme odkládali mokré nádobí, jednu si zřejmě odvezl domů a třetí nám pro změnu ukradl někdo jiný. Na mé otázky, jak se mu podaří to brát, vždy snědý Francouz odpovídal tím stylem, "že to leží na baru a nikdo se o to nestará. A když se barman nedívá, udělám čárymáryfuk a je to u mě v bundě." Zajímalo by mě, jestli to doma dělá taky tak.</div><div><br /></div><div>Další den, 17. listopadu to byl rok, co jsme byli s přítelkyní fotit naše svatební fotky z fiktivní svatby. Vzpomněl jsem si na to a napsal jí maila. Jenže to už to ve vzduchu mezi námi dost smrdělo a proto jsem nebyl naprosto překvapen, že mi den nato napsala, že se mnou končí. Zrovna jsem seděl na pokoji u kompu, Olivier si četl a já jen tupě zíral do monitoru.</div><div>A tak jsem se ocitl na světě, jen sám se sebou ale o to volnější.</div><div><br />Holky přišly s tím, že budeme slavit. A když už slavit, tak každou neděli a vždy něco jiného. První oslava, na kterou si vzpomínám, byla 18. listopadu a popud jí dal polský státní svátek. Ten byl 11., tuším, že se jednalo o vyhlášení nezávislosti a po celé Toruni vlály z oken červenobílé vlajky. Ale údajně už 11. listopadu jsme slavili narozeniny jedné z holek. V jednom mailu z té doby stojí pouze "…jedné z nich…" a já už nejsem s to si vzpomenout které.</div><div>Každá takováto impreza měla víceméně stejné schéma. Okolo poledne jsme se sešli v šestém patře akademiku numer 10. Holky se pustily do vaření a mě zaměstnaly jen po mých úmorných prosbách. Poté se pojedlo, pilo, do podvečerních hodin se sedělo u stolu a vykládalo. Pro tyto účely jsme zabrali kuchyň na patře, takže občas se kolem mihnula Ela či nějaký právě probuzený Turek.</div><div>Tyto nedělní setkání se konaly pravidelně až do Vánoc a byly pokaždé příjemným vyplněním neděle.</div><div><br /></div><div>Zavedl jsem ve svém velmi volném programu sbírání cukrů a pivních tácků pro dvě opavské spolužačky. Podtácky se mi sbíraly docela lehce, měl jsem to vymyšlené. Chodil jsem všude v černém svetru [který mi později nějaká ožralá svině ukradla v Jamu!!!] s dlouhými rukávy, do nichž se tácek pohodlně skryl, aniž by mi překážel. A tak jsem v průběhu imprez sbíral a bral (v Polsku to totiž není krádež) tácky z podniků, kde jsem se právě nacházel. Často se pak následující ráno stávalo, že když jsem se oblékal do kouřem čpícího svetru, narazil jsem na tři, čtyři tvrdé papírové kolečka či obdélníčky. Pokud ovšem už během noci nevypadly na zem, to jsem je pak ráno lovil zpod stolu.</div><div><br /></div><div>Sbírání cukrů jsem praktikoval odlišně. Během sedmi týdnů mezi svou návštěvou doma a Vánocemi jsem chodil po každé hodině polštiny do nějaké restaurace, hospody, či jiného podniku na čaj. Vyšel jsem z Collegium Maius a podle pravidla "Pokaždé jinam" jsem obchodil všechny hospody, které jsem v okolí znal. Hledal jsem tedy i více na okrajích centra a nacházel jsem zajímavé podniky.</div><div>Obvykle jsem se uvedl slovy: "Dzień dobry, herbatkę proszę" a snažil se u toho vypadat co "nejpolštěji". Poté jsem zasedl ke stolu, vylovil z batohu papír s domácím úkolem do polštiny a psal. Ze začátku jsem byl úspěšný, dostával jsem na talířku maličké sáčky nejrůznějších druhů. Po nějaké době se mi ale podařil nemilý hattrick, kdy jsem třikrát po sobě dostal cukr v kostce. To mě ale neodradilo a hledal jsem dál a dál. Do některých podniků bych se s chutí vrátil, do některých vůbec, ale většina si podržela mé střední hodnocení.</div><div><br /></div><div>A staly se i další dvě události, které pozměnily mé vztahy k polským studentům. Jak už jsem psal výše, byly naše vzájemné vztahy dlouho pouze oficiální a povrchní. To se ale v půlce listopadu změnilo.</div><div>Končily právě večerní zajęcia ze Źródel informacji a já se šoural bibliotekou k východu. Najednou mě oslovila jedna druhačka "Adasiu" (něco jako Adámku) a bylo vidno, že si chce povídat. Pár chvil jsem byl zmatený, co se děje, pak jsem to přivítal. Z nadbytku času jsem se s ní prošel temnící se Toruní a kecali jsme. Vždycky se na mě pátravě zahleděla, když jsem se nedokázal vyjádřit se svou slovní zásobou. Navíc jsme spolu sedávali vedle sebe na Czytełnictwie a čekání na dr. Wodniak jsme si krátili vykládáním o kdečem. Bylo to příjemné zpestření, protože jsem navázal bližší kontakt s domorodci.</div><div><br /></div><div>Jenže (ani si už nepamatuju jméno) nebyla jediná s kým jsem se v té době blíže poznal. Další člověk byl tentokrát muž - Piotr. Sedával vedle mě na cvičení z "Baz danych" (databází) a radil mi, co dělat. Piotr se rychle ujal role mého průvodce a skoro doslova mi nahradil mého původního mentora (též Piotr). Vysvětloval mi nové slovíčka, vysvětloval stereotypy Poláků atd., což je přesně to, o co jsem stál.</div><div>Např. na Bazach danych. Osińska použila výraz "tło". Vraštil jsem obočím a nerozuměl. Zeptal jsem se Piotra "co to znaczy to tło" a on mi ochotně vysvětlil, že pozadí na PC. V tomhle byl výborný. Nechal mě mluvit, když jsem se s ním bavil, ale okamžitě mi opravoval mé chyby. Nebo byl velmi snaživý, když jsem se snažil popsat nějaký výraz, který jsem chtěl použít, ale neznal jsem ho.</div><div><br /></div><div>Tak jsme se třeba dobrali i ke slovu "čelovka". Chtěl jsem si ji koupit v Polsku, což jsem si posléze rozmyslel, ale i tak mě slovíčko zajímalo. Piotr velice pozorně poslouchal, když jsem vysvětloval a hned mě doplnil: "Latarka? Taką jak mają górnicy na czołe? Latarka czołowa?" a bylo to na světě. Ze "światla na czołe" byla "latarka czołowa".</div><div>Velmi rád mi vysvětloval a ukazoval a byl to opravdu první člověk v Polsku, který se ke mně choval jako k hostovi. Uctivě a zdvořile. Mě zase zajímalo skoro všechno o této zemi, proto jsme si rozuměli. A dodnes si píšeme.</div> http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-19 http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-19 Erasmus 07/08 v Polsku Fri, 16 Dec 2011 09:54:19 +0100 <div>Příjemná pěna dní...<br /><br /></div><hr /><div>To dopoledne po příjezdu jsem už spát nešel, a proto jsem se vydal rovnou na zajęcia s mými tureckými kolegy. Zbytek dne jsem prochodil polomátožný z nevyspání. Pizza k obědu, odpolední polština a nezbytné přivítání s czech girls, které by snad ani neunesly, kdybych za nimi ještě během dopoledne nezašel.</div><div>Další dny plynuly v klidu a stereotypu až neměnnosti. Chodil jsem do školy, hrát do auly a obden za holkama posedět, popovídat (spíše poslouchat). Ale pak se stalo něco, na co velmi rád vzpomínám.<br /><br /></div><div>Čekajíc na nějaké cviko s druhákama knihovníčkama mi najednou Polka rezavá jak jedna hájecká harfenistka povídá: "Adamie, czy ty chciałbyś pójść z nami w cztwartek do knajpki?" (nechtěl bys jít s námi ve čtvrtek do hospůdky?). I když jsem z prvního podobného setkání s magistry neměl nejlepší vzpomínku, souhlasil jsem. Přišel jsem tedy před osmou večer ve čtvrtek pod Koperníka a čekal. První dorazila menší a silnější blondýnka, se kterou se dalo bavit. Lidi se postupně scházeli a poslední (a pozdě) dorazil i flegmatický metalista Tomek. Vydali jsme se směr Jazzgot a zde strávili celý večer.<br /><br /></div><div>Zprvu byla konverzace dost vlažná, ač jsem byl obležen diskuzechtivými lidmi. Mlčel jsem a poslouchal jejich to jejich gadanie. Pak se něco najednou zlomilo a kolem mě seděli dva lidi, co si opravdu chtěli vykládat. Začalo se samozřejmě tím klasickým - krtečkem, pivem a Sinkiewiczem, prostě o tom, co Češi ví o Polsku a naopak.</div><div>Jenže vedle mě seděl Tomek, který asi občas někde něco zaslechl o češtině (jež Polákům připadá dost srandovní) a vedli jsme poměrně živou debatu srovnávající obě země. Tehdy mi to nedalo a vybalil jsem na něj pár otázek, které jsem už nějakou dobu nosil v hlavě. Prý, co si myslí o raketové základně v Polsku. Zprvu nechápali můj čechismus "baza raketowa" ale později pochopili, že se jedná o "tarcze". Nicméně těm mladým toto téma bylo úplně putna.</div><div>Další téma diskuze byl typický obraz Poláka, tak, jak jej (podle mého) vnímají Češi a tehdy jsem jej shrnul do těchto čtyř bodů:</div><div style="margin-left:35.25pt">- silně věřící</div><div style="margin-left:35.25pt">- silně pijící</div><div style="margin-left:35.25pt">- odsuzující potraty</div><div style="margin-left:35.25pt">- odsuzující homosexuály</div><div><br /></div><div>Ptal jsem se na to Tomka, který (sám za sebe) mé domněnky sfouknul jako domeček z karet. Nazval se abstinujícím anarchistou a zbytek je mu jedno. Nicméně u některých bodů mi potvrdil, že se ve zvycích běžného lidu opravdu vyskytují.</div><div>Na katolicismus jsem se ptal i dalších a ti napřed vyloudili nějaké citoslovce mezi údivem a odmítnutím. Prý jich do kostela většina ještě chodí ale těch mladých, co opravdu věří v něco nahoře, je již velmi málo.<br /><br /></div><div>Akce pokračovala velmi úspěšně a dobře jsem se bavil. Tehdy se stala i další příhoda, která mi tane z paměti. Odcházel jsem od stolu a tu kolem prošel Bartek, mentor od Marušky a Terky. Klepnul mi na rameno a seznámil mě s jakýmsi svým kamarádem. Ten se nejprve slušně představil. Pak, po zjištění, že jsem Čech, spustil. Deset minut do mě hučel, že naše české Těšínsko prý mělo po první světové válce připadnout bezpodmínečně Polsku. Asi nějaký zběsilý historik. Na toto téma hovořil a přitom se rozohňoval natolik, až jsem nabyl dojmu, že mě chce za těch dvacet vesnic mezi Ostravou a Olší fyzicky napadnout.</div><div><br /></div><div>Ale pak najednou otočil o 180 stupňů a začal pro změnu vykládat, že si Čechů jako národa nesmírně váží. Už nevím, zda to řekl jen proto, že s jedním právě mluvil anebo že si to doopravdy myslel. Ale moje trpělivost nebyla nekonečná a asi po deseti minutách jsem mu řekl, že je mi třeba vyměšovat a odešel jsem. Předpokládal jsem, že ho ještě ten večer uvidím a jeho výklad bude pokračovat, což se ale nestalo.<br />[Co k tomu dodat? Že kreténa potkáš všude, nejen v Polsku a Praze;)]<br /><br /></div><div>Při odchodu jsem se někoho zeptal, kde že se nachází onen podnik "Zezowate szczęście", jež jsem ze začátku pobytu hledal. Jakási kolegyně mi vysvětlila, že už ho "nie ma" ale dříve, že byl.</div><div>Z této akce jsem odešel velmi spokojen, a že si někteří Jacci nezapamatovali mé jméno, mi dvakrát bok nervalo. A oni též viděli na vlastní oči, co znamená pít pivo jako Čech, poněvadž jsem většinu z přítomných na kvantinu přepil o sto procent.<br /><br /></div><div>Taky se někdy tehdy konala akce Tandem, na které se promítal polský film "Vinci". Šlo o současnou polskou akční krimi odehrávající se v Krakově. Sice jsem film už viděl v Katowicích a moc mne nebavil, neboť jsem mnoho nerozuměl, ale řekl jsem si, že to vydržím i podruhé.<br /><br /></div><div>Ještě než v klubu Bunkier začala projekce, usadila se Pavla s Terezou na lavičku a já si došel (jako obvykle) pro pivo. Byl tam rovněž Němec David. Když mne uviděl, opustil hlouček drbajících žen a přisedl si ke mně. Zprvu jsme se bavili jen tak povrchně až když jsem se ho zeptal, jak vypadá jeho polština. Odevzdaně pravil, že "schrecklich" (strašně) a tu ho něco napadlo. "Welche deutsche Schimpwörter kennst du?" (jaké německé nadávky znáš?). Jmenoval jsem: ficken, Hure, Scheisse, Arschloch … na co jsem si jen vzpomněl. Bylo jich asi šest a zdálo se mi to všechno. David mne ovšem ujistil, že existují ještě další a sprostší než Arschloch. Vyzval jsem ho tedy, ať nějaké jmenuje. Existuje i mnoho takových, které označují především weibliche Genitäl, jak se vyjádřil. A tak jsem se naučil další dvě: die Fotze und die Muschi. A o germanistický zážitek bylo postaráno.</div><div>Film mě samozřejmě nebavil stejně jako prvně. Navíc jsem rozuměl stejně málo jako v Katowicích, ale aspoň jsem se snažil odezírat z anglických titulků.<br /><br /></div><div>Ostatní dny byly fádní a ze stereotypu je vytrhávaly pouze drobné příhody a setkání. Mezeru mezi další událostí vyplnilo první sněžení. To bylo tuším 12. listopadu. Už když jsem vstával na pondělní Multimedia, venku se snášely vločky. Deset deset odcházejíce z pokoje, jsem zašeptal na polospícího Oliviera: "Oliviér, the snow is falling." na což on v polospánku odvětil: "Really?" a bez zájmu se převrátil se na druhý bok.<br /><br /></div><div>Během deseti minut čekání na Turky jsem si popovídal s vyučující o zimních sportech. Tehdy jsem se dozvěděl další dwa fakty podstawowe. Za prvé, že Poláci velmi rádi provozují jízdu na běžkách "bo w Polsce nie ma gór", jak pravila dr. Osińska. A že neznají boby. Pani doktor nemohla pochopit, o čem že to mluvím, ale když jsem jí ukázal na netu naše dětské boby pro sjíždění kopečků, prohlásila "no to sańki".</div><div>Turci se samozřejmě zpozdili a vtipně to sváděli na sněžení.</div> http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-18 http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-18 Erasmus 07/08 v Polsku Thu, 08 Dec 2011 22:05:51 +0100 <div>O návštěvě ze studijního pobytu doma, o tom příjemném a smutném.</div><div><br /></div><hr /><div>Doma jsem byl uvítán dosti mile a ani jsem netušil, že mamka neví, kdy mám přijet. Psal jsem to přece bráchovi, jenže jak se ukázalo, ten buď mamce neřekl nic anebo jí řekl pár kusých informací, když už se moc vyptávala. A tak jsem se ocitl doma.</div><div><br /></div><div>Samozřejmě, že mě chtěli vidět přítelkyně i kamarádi. V pátek to bylo na Háji, v sobotu na srazu ze střední. Tehdy už začalo vypadat, že náš vztah má vážné trhliny. V neděli odjela přítelkyně domů a já se chystal na nadcházející týden. Chtěl jsem totiž regulérně navštěvovat přednášky,na které bych chodil, kdybych nebýval odjel do Toruně.</div><div><br /></div><div>V pondělí to byla s dr. Onderkovou značně nudná přednáška z dějin knižní kultury. Více mne bavila sémiotika dalšího dne. Rozhodila mě Wernerova, našeho rodilého mluvčího z Němec. Svým osobitým stylem přednášel o vývoji divadla za doby baroka. Ne že by mne téma někdy extra bralo, ale jeho výklad mne přirazil k zemi.</div><div>Po přednášce jsem za ním zašel a zeptal se ho na absolvování jeho předmětu. Tento náš první dialog byl značně poznamenán mou malou schopností rozumět mluvené němčině. Nakonec mi sdělil svůj mail a numer telefonu, že se mám ozvat, až se vrátím.</div><div><br /></div><div>Před touto přednáškou jsem se poprvé setkal se svými spolužáky - germanisty. Mnozí byli značně překvapeni, že mne vidí a mnozí netušili, že jsem v Polsku. Cituji svého spolužáka: "Kdyby bylo na německé nástěnce napsané, že přijedeš, tak by to byla nejlepší zpráva, co se tam mohla objevit." - byl jsem značně potěšen.</div><div>Bylo poznat, jaké je povědomí u jednotlivých oborů o tom, co se mnou je. Knihovníci se mne ptali: "Tak jak se tam máš?" a germanisti mi kladli otázku: "Co tady děláš?" a "Ty tady ještě studuješ?"</div><div><br /></div><div>Ve středu mne čekalo první setkání s Rakušankou Angelikou Enne. Když jsem si sedl do učebny, záhy dovnitř vletěla menší žena s brýlemi a copem. Vypadala sympaticky a mé sympatie pro ni vzrostly ještě víc, když si mne prakticky okamžitě všimla. Něco pověděla německy a pochopil jsem, že se mne ptá, co jsem zač. Tak že já jsem jako ten z toho Polska a ona si sama vzpomněla na mé jméno. "Ach so, Sie sind Herr… Herr Jasko." Hodina s ní byla ovšem značně nudná, stejně jako ty další.</div><div><br /></div><div>Čtvrtek mi zaplnily Teoretické základy selekčních jazyků. Vyučující Hrazdil si mne nejspíš ani nevšiml a tak jsem se k němu ani nehlásil. Následovalo večerní setkání se svými spolužáky-knihovníky v hospodě u Rytířů. Ptali se mne, jak to tam vypadá. Tehdy jsem dostal dva úkoly do Polska. Jedna spolužačka chtěla, ať jí přivezu nějaké polské cukry a druhá pivní podtácky. Nutno říct, že jsem to plnil celkem rád a především sbírání pivních tácků mi šlo naprosto samo od sebe, ať jsem byl napitý sebevíc. Ostatně tento týden v Čechách jsem už sbíral podtácky pro Oliva.</div><div>S knihovnicemi a knihovníky jsme poklábosili jsme, podrbali a když nás dámy opustily a Kuba hodlal učinit stejně, vydali jsme se s Markem do jiných podniků. V Ready baru jsem dostal nepoužité pivní tácky přímo od číšníka, když jsem si o ně nahlas řekl. Všude jinde je bylo třeba krást.</div><div><br /></div><div>V pátek mne čekal nejtěžší předmět z celého semestru. Už spolužačka mi říkala něco v tom smyslu: "To něco uvidíš." a byl jsem proto zvědav.</div><div>Dr. Rykalová byla tehdy tři roky na mateřské dovolené a mateřsky se chovala i ke svým sebedrzejším studentům. A i když látka byla dost mazec, dokázala to vysvětlit znova a znova, jako by své malé dcerce objasňovala něco, co se nedělá.</div><div>Na konci po cvičení jsem ji zastavil a vysvětlil svůj problém. Já si asi vzpomínám jen na ty pozitivní věci, protože mi utkvělo toto: "Podívejte Adame, já velice obdivuji ty lidi, kteří mají odvahu odjet na půlroční stáž. Napište mi na můj školní mail až v prosinci a pak se dohodneme, jo?" Celou dobu jsem si připadal jako by dítě v mateřské školce mluvilo se svou laskavou vychovatelkou.</div><div><br /></div><div>To už byl pátek a mě čekala další návštěva hospody, a když přijela i přítelkyně, netvářila se kvůli toho dvakrát nadšeně.Moc dobře jsem si z vyprávění pamatoval, jak skončil její předcházející vztah. Dala svému bývalému košem a já se mermomocí bránil, aby to teď dopadlo stejně. Jenže už se to asi nedalo zastavit. Viselo to ve vzduchu.</div><div><br /></div><div>Dopoledne jsem si pobalil pár věcí, které jsem chtěl odvézt do Polska, což byl solidní štos pivních tácků, které jsem za ten týden nasbíral pro Oliviera, pár piv v lahvi a čisté spodní prádlo, jež jsem stihl doma zašpinit.</div><div>Přítelkyně odjela dříve než já. Loučení bylo smutné, protože jsem měl dojem, že až se s ní zase setkám, budeme už "pouze" kamarádi. Kazilo mi to zbytek dne a na svou cestu do Toruně jsem se těšil o hodně méně než na cestu domů.</div><div><br /></div><div>Celkově jsem si připadal doma sice trochu znuděně ale i přesto jsem neměl moc chuť vrátit se do té daleké ciziny. Nakonec jsem s neurčitě šedým pocitem odjel na Svinov. Vlak měl samozřejmě zpoždění dvacet minut a tak jsem se zkroušeně procházel po nádraží. Pak přijel můj vlak a já si nasedl.</div><div>Byl jsem během uplynulého týdne v knihovně vypůjčit si doporučeného Egypťana Sinuheta a z domu jsem si vezl i další literaturu, ať mám co číst. Vytáhl jsem tedy Sinuheta a četl si.</div><div><br /></div><div>V kupé se mnou jela starší paní se psem. Ten vypadal dost nervózně, že tak dlouho musí trčet ve vlaku a pořád měnil polohu, když si zkoušel lehnout. Jednou na něho přišlo zvracení, přesto tuto nehodu jeho panička zvládla fantasticky a ještě ho politovala.</div><div>Po nějaké době se se mnou dala do řeči a ptala se, co to čtu. Nevěděl jsem, jak to říct polsky, tak jsem to pověděl česky. Zprvu paní nechápala ale pak jí to došlo. Taky ho kdysi četla a prý to byla její nejoblíbenější kniha v mládí. Schválně zkoušela číst český text a na Polku jí to šlo znamenitě. Nakonec prohlásila, že jede až do Warszawy a já jsem v duchu politoval jejího psíka.</div><div>Venku byla tma jak někde a Katowice se kvapem blížily. Pejsek sebou pořád vrtěl a nechtěl spát. Opět jsem trnul už známým rozčilením z toho, že spatřím "své" Katowice, kam jsem se těšil.</div><div><br /></div><div>Konečně pociąg dojechal do Katowic, rozloučil jsem se s paní, psíkem a radostně vyskočil na osvětlený dworzec. Prošel jsem smradlavým podchodem, ve kterém ještě hrál muzikant s kloboukem před sebe položeným, do nádražní haly. Zase mne ohromila její rozloha a množství lidu. Nevěděl jsem, co počít s dvěma hodinami času a tak jsem si zašel do internetové kavárny. Ostatek času jsem prochodil kolem stánků, jichž u nás v Čechách na nádražích nebylo.</div><div><br /></div><div>Vlak přijel, já si k někomu přisedl do kupé a doufal, že z procházejícího davu se už nikdo nepřidá. Niestety se přidala skupina mlaďochů. Vyplnili celé kupé i se zavazadlovým prostorem a začali si číst. Nehodlal jsem trucovat tím, že se zavřenými očima budu předstírat dřímotu a sáhl do batohu pro Černé barony.</div><div>Vlak vyjel asi v deset a mladí se ani po dvou hodinách netvářili, že by chtěli zhasnout. Sledovat krajinu z osvětleného kupé byl dost problém a tak jsem se spokojil s četbou. Baroni se naštěstí četli dobře.</div><div><br /></div><div>V Łódzi se po třech hodinách vystřídali se dvěma ospalci, kteří už na čtení neměli ani pomysł a suverénně zhasli. Tak jsem si chvilku pohnípal. Vlak jel a jel, semtam zastavil, však už to znáte. Jak se blížila pátá hodina ranní při pondělku, vlak zpomaloval a najednou hledím, kterak mě z budovy vítá Toruń główny. Ani se mi z toho zadýchaného kupé nechtělo ven.</div><div><br /></div><div>V šest jsem byl na kolejích a shodil jen batoh, bundu a boty a bechnul sebou na postel. V osm mě vzbudil Olivier vrzáním dveří a už se nedalo spát. Trochu se omlouval, že mě vzbudil ale jeho zdvořilost zastínilo nadšení z českých pivních tácků. A tak jsem vběhl do náruče dalšímu pracovnímu týdnu w Toruniu.</div> http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-16 http://oksaj.blog.cz/1112/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-16 Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 07 Dec 2011 00:03:17 +0100 <div>Toto se někdy mohlo skutečně stát...</div><div><br /></div><hr /><div>Přijdeš na nádraží a první, co uvidíš jsou přiospalí lidé, kteří čekají rovněž na noční spoj. Někteří postávají, někteří sedí na svých taškách a podřimují. Do automatu hlučně padne pár drobných, za které dostaneš mrzké kafe v hnědém kelímku se žlutavou podezřelou pěnou. Možná, že tě potká somrák, který pochtívá zloté na zupu. Aby ses ho zbavil, nezbývá než mu do jeho špinavých rukou nějakou tu minci dát.</div><div><br /></div><div>Polykajíc nedobrou kávu se přesuneš ven na perón, do zimy, která je každou noc lezavější a studenější. Čím více se blíží minuta příjezdu, kterou signalizuje i Tobě zcela nesrozumitelné ač dvakrát po sobě opakované hlášení polských drah, tím více se plní peron lidmi různých oděvů a kufrů. S nacpaným batůžkem a silnou hořkou (pa)chutí kávy na jazyku se zařadíš mezi ně.</div><div><br /></div><div>Kdesi v dálce ozve dunění a už se před tebou míhají zpomalující se vagóny rychlíku Skrzyczne. Lidi se pudově shromažďují kolem dveří a jen velmi těžko se podaří hrstce vystupujících prodrat se davem. A lidi se tlačí dovnitř jako diví, jen aby urvali místo k sezení. Důchodce nedůchodce, kufr nekufr, průvodčí neprůvodčí, žena či muž, všechno jedno. Hlavně, že si sednou.</div><div>S nesmělostí vejdeš do dveří a přes nos tě praští aroma tak typické pro polské vlaky. Aroma mýdla, o kterém po šesti hodinách nevíš, jestli smrdí, páchne nebo pachnie (voní). Jeho molekuly prostoupí tvůj šat, batoh, peněženku, vlasy, budík v batohu, všechno.</div><div><br /></div><div>Nahlížíš do osvětlených kupé, ze kterého na tebe mhouří poloospalé, občas bdělé anebo napruzené obličeje sedících šťastlivců, kteří ale nemají vůbec žádný zájem vpustit tě k sobě dovnitř, snad jen ze zdvořilosti.</div><div>S povzdechem projdeš jeden vagón, druhý až přijdeš do třetího, který je z půlky tmavý. Namátkou otevřeš jedny dveře tmavého kupé se zatáhlými záclonkami a usměje se na tebe štěstěna, ve vlacích tohoto typu vzácná: Sedí tam jeden člověk. Na dotaz: "Czy tu jest wolne?" ti odpoví "Tak" a už víš, že budeš dalších mnoho hodin sedět.</div><div>Sundáš si batoh, bundu a usedneš s blaženým pocitem. Polák si jde na chodbu zakouřit, zatímco vlak ještě stojí. Pár minut po půl jedné se rozjede a Jacek se vrátí zpět. Asi po deseti minutách sundá boty a lehne se po jedné straně kupé na sedačky a naprosto suverénně usne. Chvilku se ošíváš, usnu, okrade mě. Anebo někdo okrade nás oba. Dilema k nepopsání.</div><div><br /></div><div>Postupně tě začne bolet za krkem z neustále otočené hlavy k oknu. Zavřeš oči opřen o středovou opěrku pro hlavu. Pak se položíš tělem na sedačky nohy spuštěné k zemi. Je to namáhavé pro boky a proto se nakonec taky zuješ a rozvalíš se na sedačkách stejně jako ten naproti. Usneš a dvacet minut nevíš o ničem.</div><div>Pak tě probudí nějaký zvuk. Lokomotiva zvolnila tempo a trochu přibrzdila. Je to tak typický zvuk, trochu pištivý, že ho až do hrobu nezapomeneš, milý rozespalý cestující. I ten naproti se probudí. Prohodíte pár slov a pak je zase ticho a polotma. Je jedna hodina.</div><div><br /></div><div>Vlak jede noční krajinou, z okna vidíš souhvězdí Velkého vozu a uvnitř začíná být zadýcháno. Ubíhají světýlka vesniček, vysílačů, jedoucích aut i lesů, kterými projedeš, aniž by jsi z nich spatřil něco jiného než elektrické sloupy napájející vlak. Přesto všude kolem tušíš hustý bor, soudě podle vrcholků korun vystupujících proti nebi. Napiješ se vody z lahve ale chuť nedobrého kafe se nedá jen tak lehce přebít. Zase usneš na měkkých sedačkách se svetrem pod hlavou. Kola duní a duní. Neklidný spánek už nepřináší úlevu, spíše unavuje. Ale co dělat v tmavém kupé.</div><div><br /></div><div>Za minutu půl druhé. Pak to přijde. Souprava opět zvolní a ty zdálky vidíš blížící se světla města. Většinu z těchto měst je ti souzeno, milý ospalý cestující, vidět pouze v noci. Pomalu projíždíš kolem širokých obchvatů měst, rozbitých periferních ulic, i prostorných bulvárů v centru, do dálky táhnoucích se tramvajových kolejí, nasvětlených supermarketů a všude žhnoucích pouličních lamp. Kola zapiští, vlak sebou cukne a najednou stojíte. Jaké to ticho.</div><div><br /></div><div>Tehdy to přijde, vzrušení po cestě. Jacek proti tobě zná pro tyto situace jen jedno řešení. Okamžitě se roztahuje přes celé sedačky a předstírá spánek. Dělám to samé co on a zavírám oči. Záhy pochopím, proč je toto tak důležité.</div><div>Jako ve stínovém divadle chodí kolem vašich dveří stíny s taškami a batohy. Mnohé nemají odvahu otevřít temné dveře a nakouknout dovnitř. A ty, které už tolik kuráže najdou, je zase záhy zavřou, když vidí dvě postavy rozpláclé přes celé kupé. Tato sobecká obrana tě, milý pasažére, uchrání před nepohodlným spaním vsedě, kdy se musíš o kupé dělit s dalšími čtyřmi osobami.</div><div><br /></div><div>Zase se rozjedete a propadáš se v mátožný spánek. Po dalším probuzení se chceš podívat na nebe na Velký vůz ale zjistíš, že ti nad hlavou stojí jiné hvězdy. Že by se nebeské kolo tak rychle otočilo anebo vlak změnil směr jízdy? Stanice míjejí. Alexandrow-Kuwajski, Włoclawek, Zgierz, Kutno. Dlouho nepoznaná zoufalost.</div><div>Někdy v půli cesty tě opustí v Łódzi opustí tvůj spolucestující. Záhy ho nahradí další, který je o něco sdílnější, i když Ty o žádné řeči nemáš zájem. Jen ve zdraví dojet domů a nic víc. Piješ, protože horko v kupé vysušuje. Opět usínáš a čas se vleče nesmírně pomalu.</div><div><br /></div><div>Je před půl čtvrtou a ty trčíš někde hluboko v srdci Polska v pachem mýdla prostoupeném vlaku. Kolem všude tma, před tebou stejně ztracený obličej a můžeš se spoléhat jen na to, že tyto koleje musí určitě vést k domovu. Těžká beznaděj.</div><div>Z dřímoty tě vyruší prudké trhnutí otevíraných dveří a hláška, kterou rovněž už nadorsmrti nezapomeneš: "Dzień dobry, proszę bilety do kontroli." (dobrý den, kontrola jízdenek prosím). Průvodčí. Sbírajíc své síly a tělo sáhneš do batohu, v němž se schovává jízdenka. Kontrolor si ji pozorně prohlíží, neboť mezinárodní bilety asi nepotkává každou noc. Orazí ho, vrátí a ve ztmavlém vagóně se neslyšně rozplyne. Naposledy ho uslyšíš, kdy své "Dzień dobry, proszębilety…" opakuje ve vedlejším kupé. Nálada se opět uklidní a na pár chvil se rozhodneš neusnout, což se ti stejně nezdaří.</div><div><br /></div><div>Kdesi mezi lesy vlak zpomaluje až na rychlost chůze a z oken vidíš pár malých osvětlených domečků, které stojí u každého přejezdu. Pár set metrů za nimi jsou vesničky, kde spí jejich obyvatelé. Vlak se šine po právě rekonstruující se trati pomalu a pomalu. Blíží se čtvrtá a cesta neubíhá.</div><div><br /></div><div>O půl páté tě spánek přestane definitivně bavit a rozhodneš se koukat se z okna. S nadějí vzhlížíš vlevo, odkud tušíš, že bude vycházet slunce. Každých deset minut hledáš růžovějící se nebe, ale to nepřichází. Tma je stále hluboká jak lesní tůň o půlnoci a hvězdy se pomaličku točí. Čas se vleče ale Katowice se jistojistě blíží.</div><div>Pět ráno a míjející se nádraží zaplňují více a více lidmi. Stále jste v kupé jen dva a už nemáte síly spát. Jen hledět na zdánlivě jednotvárnou krajinu anebo na své nevyspalé obličeje.</div><div><br /></div><div>Pak to konečně přijde, to na co čekáš hodiny, čili celou věčnost. Obzor počne blednout a hodinky ukazují něco před šestou. V Katowicach do dvou hodin, hohó, nálada ti o něco stoupne, milý ospalý cestující.</div><div>Pomalu se rozednívá a do vlaku přistupuje více lidí, zřejmě dělníků jedoucích za prací. Světla je víc a víc a už nejsou vidět žádné hvězdy, ale ani slunce zatím ještě nevychází. Oční víčka by rády spadly dolů, leč nejde to. Opět otevřeš láhev s vodou, bys spláchl tu žízeň po nedobrém toruńském kafi.</div><div><br /></div><div>Stanice míjejí: Częstochowa, Radomsko, Myszków. Do Katowic je to už jistě malý kousek a hodinky ukazují něco před sedmou. Ten polský a ospalý obličej naproti prohlásí, že "przyjechamy s opóżnieniem, no chyba o ósmej będziemy w Katowicach." Trochu ti to, můj unavený cestující, vezme náladu ale těch dvacet minut zpoždění přežiješ.</div><div>Spolucestující ti nabízí bonbon a konstatuje, že "kiedyś było możliwe pojechać do Czech, sprzedać jakieś dzinsy i zarobić ale teraz już bez sensu." (kdysi bylo možné zajet do Čech, prodat rifle a vydělat si ale teď už to nemá smysl). Asi bývalý vekslák, nicméně za lékořicovou chuť na jazyku ho neodsoudíš, aspoň na chvíli přebiješ nedobrou kávovou pachuť.</div><div><br /></div><div>Půl osmé a sedíš jako na trní. Teď už tam přece někdy musíme být, říkáš si. Nejsme, teprve vjíždíme do té průmyslové části Polska, která se rozkládá kolem Katowic. Podél trati jsou v několika proudech kilometry neudržovaných rezavých párů kolejnic, mezi jejichž pražci vyrůstají dvoumetrové břízky a zelené kapradí. Všude kolem jako vousy svatého Ivana zežloutlá nesečená tráva a borové lesy.</div><div><br /></div><div>Poslední stanice před Katowicemi a vidíš na peronu postávat mladé lidi mířící do školy. Vlak jede pomalu a pomalu, nervózně poposedáváš a vrtíš se na sedačce, ale postupně začínáš rozpoznávat (alespoň si to myslíš) katowickou periferii. Všude kolem nepořádek, opuštěné domečky, staré železo, i děravé ploty kolem fabrik, to jsou Katowice.</div><div><br /></div><div>Pomaličku se šinete k nádraží a ty už vidíš první známé místo. Radostí bys vykřiknul, ale brání ti v tom stud před tím cizím člověkem. Projíždíš kolem starého známého podchodu, budov, kolem nichž jsi celé to nejkrásnější polské září chodil a cítíš se tady skoro jako doma. Brzdy naposledy zapiští a zvolna se táhneš za šňůrou vystupujících lidí. Venku tě vyfackuje jitřní studený vzduch a ty jsi v pořádku dojel do Katowic. Naposledy polkneš a tehdy zmizí poslední stopa pachuti odporného toruńské kávy - právě pro tento pocit miluj cestování tímto spojem, milý cestující!</div><div><br /></div><div>Pak už to jde rychle - pohled na starý dworzec PKP a PKL, polské vydání Metra, skoro zcela prázdné IC, polský průvodčí, který by rozuměl i tvé češtině, čaj za hříšných 5 złotych. Nervy napnuté, kdy už přejedeme hraniční čáru - jen čekáš na první české sloupy vedení. Pak to přijde a nesmírně se ti uleví. Hraniční přechod v Petrovicích u Karviné, hodinové stání. Dětmarovické elektrárenské komíny, Bohumín (zcela legračně polsky vysloveno Bochumin) a obrovská nervozita z toho, že už budeme v Ostravě.</div><div>Pozdě dopoledne vystoupíš na hlavním nádraží a teď opravdu víš, žes doma.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/cesta-polskym-nocnim-rychlikem http://oksaj.blog.cz/1111/cesta-polskym-nocnim-rychlikem Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 30 Nov 2011 21:12:35 +0100 <div>Coś takiego mogło się kiedyś udać...</div><div><br /></div><hr /><div style="text-align:left">Przychodząc na dworzec kolejowy pierwszą rzeczą, którą zobaczyś, są senni ludzie, którzy tak samo jak ty czekają na nocny pociąg. Kilka ich stoi, kilka siedzi, niektórzy siedzą na swoich bagażach i drzemają.</div><div>Łykając nie smacznej kawi idzieś na tor, gzie jest zimno. Im więcej zbliża się przyjazd pociągu, które zgłasza choć dwukrotnie powtarzane meldowanie, przecież nie jest ono nawet dla ciebie całkowicie do zrozumienia, tym więcej napełnia się tor różnymi ludźmi. Z bardzo mocnym posmakem kawy w ustech także przymaszczaś.</div><div style="text-align:left"><br />Potem gdzieś daleko rozpocznie coś brzmieć i nagłe przed tobą zwalniają wagony pociągu nocnego Skrzyczne. Ta nazwa brzmi dla twoich uszów jak coś okropnego.</div><div style="text-align:left">Ludzie cisną się przy drzwiach a dla wysiadających jest trudno przejść. Ludzie przenikają jak szaloni do wagona, seniorze, bagaż, konduktor, mężczyzna, kobieta, wszystko obojętne. Tylko zerwać sobie miasto do siedzenia.</div><div style="text-align:left"><br />Z nieśmiałością wsiadasz i uczujesz pewny, dla polskich pociągów bardzo specificzny zapach. Zapach mydła, o którem pod koniec sióstej godziny nie wiesz, czy pachnie ładnie albo śmierdzi. Jego cząsteczki przenikają do twojego ubrania, plecaku, portfela, włosów, skóry, budzika w plecaku, do wszystkiego.</div><div style="text-align:left">Patrząc do oświetlanych przedziałów zobaczyś twarze z sennymi oczami, które nie mają w planach wpuścic cie. O sypialnie nie myślałesz - podróż byłaby droższa a nie za tyle ciekawa.</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">Z westchnieniem przejdziesz przez pierwszy, potem drugi wagon. Przyjdziesz do trzeciego, który jest częściowo ciemny. Przypadkowo otwórzysz jakieś drzwi a masz szęście w pociągach tego rodzaju niezwykłe: w przedziału jest tylko jeden mężczyzna. Na twoje pytanie, odpowie "Proszę" a ty wiesz, że od teraz będziesz przez długie godziny siedział, szanowny podróżny.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Już mineło pół do pierwszej, pociąg się rusza a Polak zdjął buty, żeby suwerennie zasnąć. Ty się wahaś. Kiedy zasnię, napewno on okradne mnie. Czy zostaniemy obaja okradnięci. Dylemat bez szansa do wypowiedzenia. Nareszczie zdecydujesz się także do zdjącia but i zasnieś, szanowny podróżny. Śpiesz chyba dwadziścia minut i nie wiesz o niczym.</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">Pociąg jecha przez płaszczyznę polske prowincje, żaden pagórek nie ma do widzenia. Powietrze w przedziału jest już duszące, na niebu oglądasz Wielki wóz. Mijają światełka wiosek, nadajników, ruszających samochodów. Pijesz trochę wody, lecz posmak kawy trudno usunąć.</div><div style="text-align:left">Znowu na miekkich siedzieniach zaśniesz sweter pod głową. Koła wagonów dudnią monotonie. Sen jest niepokojny i nie odświeża, raczej męczy. Ale co robić w ciemnym przedziału?</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">Za kilka minut jest druga. Nareszcie to przychodzi! Pociąg zwalnia a ty zobaczyś zbliżające się światła jakiegoś miasta. Większość tych miast, szanowny senny podróżny, zobaczyś tylko nocą. Powoli jecha pociąg wokół autostrad, dziurawych drog w przedmieściu, szerokych deptaków i oświatlonych supermarketów. Hamulce piszczą i pociąg się nie rusza. Jaka to cisza!</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">W tych momentach jest najlepsze zrobić to, w czym dawa sobie "twój" Polak bardzo dobrze radę. Od razu pokłada się przez siedzenie symulując sen. Czyniś tak samo i zamykasz oczy. Od razu rozumiesz, dlaczego jest to ważne. Koło drzwi przechodzą cienie. Większość nie otwórzy drzwi i ci, którzy tego zrobią, ich od razu zamykają. Ta niegrzeczność broni cie przed podróżowaniem siedząc w przedziałe z innymi podróżnymi. Pociąg rusza się dalej.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Mijają stacje i czas ciągnie się. Alexandrow-Kujawski, Włoclawek, Kutno, Zgierz. Zgierz! Co to za nazwa! Brzmi ono jak nieznana beznadzieja. Gdzieś opuszcza cie "twój" podróżny. Szybko jest on wymieniony przez innego. Chciałby z tobą porozmawiać, lecz ty masz ochotę tylko być już w domu i w porządku.</div><div style="text-align:left">Jest pół do czwarte i ty tkwiś gzieś w płaszczyznie Polski, w pociągu, którym przenika zapach mydła. Wszędzie ciemno, przed tobą jakaś obca twarz i ty możesz tylko mięć nadzieje, że szyny prowadzą pociąg w kierunku twojego domu. Beznadziej.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Z snu przeszkodzi ci głos: "Dzień dobry, proszę bilety do kontroli!" Konduktor. Zbierając swoje ciało sięgaś w plecak, w którym ukrył się bilet. Konduktor długo patrzy na niego, potem go ostempluje i wraca i znika w ciemnym wagonie. Słyszysz jego powtarzające się "Dzień dobry, proszę..." u drzwi następnego przedziału.</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">Jest już piąta i mijające stacje są coraz pełniejsze przez robotników. W przedziału jesteście ciągle dwaja bez sił do snu. Zewnątrz światanie i nastrój jest coraz lepszy. Coraz więcej ludzi wsiada. Pijesz wodę, żeby usunąć brzydki posmak kawy, lecz daremnie.</div><div style="text-align:left"><span style="color:black">Częstochowa, Radomsko, Myszków. Zegary pokazują kilka minut przed siódmą i Katowice zbliżają się. Polak poczęstował cie cukierkem twierdząc, że "</span>kiedyś było możliwe pojechać do Czech, sprzedać jakieś dzinsy i zarobić ale teraz już bez sensu." Prawdopodobnie jest on byłym sprzedawczą, którzy przyjeździali do Czech i na ulicach Ostrawy oferowali tanie towary. Ale nie oceniasz go złe, przecieź dostałesz cukierkę i ten mężczyzna nie jest nieprzyjemny.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Jest już pół do ósmej i siedzieś jak na rozżarzonych węglach. Przecieź juź powiniśmy być w Katowicach. Ale pociąg jecha wzdłuż szerokej rzeky szyn, niektóre są rdzawe i nieużywane. Między podkładami rosną brzozy i paprocie. Wsędzie jest brudno, opuszczone budki, złom i dziurawe płoty. Pociąg rusza się powoli i ty jesteś zdenerwowany z czekania.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Potem pociąg wjeżdża do dworca, ty patrzyś na znajome miejscę i czujeś się jak w domu. Wszystko tutaj stoi tak samo, jak we wrześniu tomu, gdy tutaj studiowałesz. Hamulce piszczą po raz ostatny i wysiadaś. Na zewnątrz uderzy cie w twarz zimne powietrze. Jak zadowolony jesteś w Katowicach! Połkniesz po raz ostatni i posmak kawy z Torunia znika - dlatego właśnie lubisz podróżowania tym pociągem nocnym, szanowny podróżny.</div><div><br /></div><div style="text-align:left">Potem jest już wszystko jasne i odbywa się szybko - spojrzenie na stary dworzec PKP a PKL, polska gazeta Metro gratis, pusty pociąg Intercity, konduktor, z którym prawdopodobnie dogadałbyś się po czesku, herbatka za pięć zlotych. Czekając na czeskie slupy trakcyjne patrzyś z okna. Już, już jesteście w Czechach, potem przejście graniczne w Petrovicach, godzinę czekając na zamianę lokomotywy z polskie na czeską. Cztery chłodnie kominowe w Dietmarowicach a jesteś bardzo zdenerwowany, kiedy już pociąg dojecha do Ostrawy.<br /><br />Nareszczie - wysiadasz na dworcu głównym i teraz napewno wiesz, ze już jesteś w domu.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/w-polskim-pociagu-nocnym http://oksaj.blog.cz/1111/w-polskim-pociagu-nocnym Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 30 Nov 2011 21:11:36 +0100 <div>Es war ungefähr so:</div><div><br /></div><hr /><div>Du kommst zum Bahnhof und das erste, was du siehst, sind die schläfrige Leute, die, gleich wie du, warten auf einem Nachtschnellzug. Einige stehen herum, einige sitzen auf ihren Gepäck und schlummern.<br />In Kaffee-Automat fallen laut ein paar Münzen, für welche erhältst du eine dunkle Flüssigkeit mit verdächtigen gelblichen Schaum. Kann sein, dass Dich ein Bettler anspricht, der will ein paar Zloty für eine Suppe. Um ihn abzuschütteln, musst du ihm in seinen schmutzigen Hände eine Münze zu geben. Diese "Landeskunde" gehören zu Reisen im Nacht.</div><div><br /></div><div>Schluckend unguten Kaffee gehst du hinaus auf dem Bahnsteig, in Kälte, die jeder Nacht immerdurchdringender und kälter ist. Je sich die Ankunft des Zuge nähert, die zwar zweimal wiederholt werden, doch auch für Dich vollständig unverständlich Meldung der polnischen Bahnhof, desto mehr wird der Bahnsteig völler mit Leute verschiedenen Kleidungen und Koffer. Mit vollgestopften Rucksack und stark bitter Nachgeschmack des Kaffee im Mund, reihst du sich ein.</div><div><br />Dann irgendwo im Ferne klingt Gedröhne und plötzlich sausen die velangsamende Wagen der Schnellzug Skrzyczne vorbei. Skrzyczne ist angeblich Name eines Berg irgendwo im polnischen Beskiden, für deine Ohren klingt es wie etwas schreckliches.<br />Menschen ziehen instinktiv an den Wagontüren zusammen und für die aussteigende Passagere ist sehr schwer sich durchzuarbeiten. Und die Menschen dringen sich wie verrückt hinein, Senior, Koffer, Schaffner, Mann, Frau, alles scheissegal. Hauptsache der Sitz an sich anzureißen.</div><div><br /></div><div>Mit Schüchternheit steigst du ein und fühlst ein für polnische Züge spezifische Aroma. Aroma einer Seife, von der du nach sechs Student nicht weisst, ob es reicht oder stinkt. Ihre Moleküle dringen durch deine Kleidung, Rucksack, Portmonnee, Haare, Haut, Wecker im Rucksack, alles durch.</div><div>Du siehst in hellen Abteilen und entgegen machen kleine Augen halbschlafende, wache oder missmütige Gesichte, die haben keine Interesse daran, dich hineinzulassen. An Schlafwagen hast du nicht gedacht - Reisen ist dann teuer und nicht so interessant wie im Abteil, wo man nur sitzen kann.</div><div><br /></div><div>Mit einem Seufzer gehst du durch einen, zweiten Wagen, wenn du kommst in den dritten, der ist teilweise unbeleuchtet. Zufällig öffnest du eine Tür mit Gardinen zu und hast Glück, in solchen Zügen sehr rar: drinn sitzt nur ein Mensch. Auf die Frage antwortet er "Na bitte!" und du weisst, dass du nun viel Studnen sitzen wirdst, lieber Reisende.</div><div><br /></div><div>Du ziehst sich deine Jacke aus und setzt mit glücklichen Gefühl. Der Pole geht im Flur, um zu rauchen, während der Zug noch steht. Ein paar Minuten nach halb eins fährt der Zug los und der Pole kommt zurück. In zehn Minuten zieht er seine Schuhe aus, legt sich an einer Seite der Abteil und souverän schläft ein. Du zögerst. Schlafe ich ein, er bestiehlt mich. Oder werden wir beide bestohlen werden. Dilemma nicht zu beschreiben.</div><div>Der Kopf hast immer zum Fenster gedreht und es beginnt dich der Nacken schmerzen. Dann legst du der Körper auf die Sitze, Füsse am Boden. Es ist anstrengend für die Hüfte und darum ziehst du auch Schuhe aus und breitet dich auch aus, wie der Reisende entgegen. Du schlieft ein und zwanzig Minuten weisst du gar nichts.</div><div><br /></div><div>Dann wacht dir ein Klang aus. Die Lokomotive bremst einbisschen und wird langsamer. Es ist so typischer Klang, etwa quitschend, dass du ihn bis Tod nicht vergisst, liebe verschlafene Reisende. Auch der Pole wacht sich auf. Einbisschen sprechen sie und dann ist wieder stille und dunkel. Es ist eine Stunde nach der Mitternacht.</div><div><br /></div><div>Der Zug fähr durch der polnischen Gegend, die fast flach ist, kein Hügel ist zu sehen. Der Luft im Abteil ist schon stickig, am Himmel siehst du den Große Wagen. Die Lichter von Dörfer, Rundfunktürme, fahrenden Autos gehen vorbei. Sie fahren durch Wälder, die du nie sehen wirdst, außer Oberleitungsmäste, die den Zug treiben. Trotzdem ähnst du überall Kieferwald, schliesst du auf die Gestälte der Bäumen, die gegen Himmel sichtbar sind. Trinkst etwa Wasser aber der Geschmack unguter Kaffe lässt sich nich einfach trumpfen.</div><div>Wieder schläfst du ein auf weichen Sitze mit deinem Pulli unter dem Kopf. Die Räder dröhnen monton. Schlafen ist unruhig und bring keine Erfrischung mehr, eher macht leicht müde. Aber was willst du im dunklen Abteil machen?</div><div><br /></div><div>In einer Minute wird halb zwei. Plötzlich kommt es! Der Zug wird wieder langsamer und du siehst die nähernde Lichter eines Stadt. Die meisten Städte wirdst du, lieber verschlafende Reisende, nur im Nacht sehen. Langsam fahren sie um breiten Schnellstrassen, lochreichen Strassen im Vorstädte, räumlichen Boulevard, in die ferne führenden Strassenbahnschiene, beleuchtenen Supermärkte und überall leuchten Strassenlampen. Die Bremsen quitschen und plötzlich stehen sie. Was für eine Stille!</div><div><br /></div><div>Nun kommt nächste Aufregung auf deiner Reise. Der Pole kannt für solche Situationen nur eine Lösung. Sofort breitet sich aus und scheint sich zu schlafen. Du tutst dasselbe und machst Augen zu. In einer Weile verstehest du, warum ist es so wichtig.</div><div>Um unserer Tür gehen die dunkle Schatten mit Taschen und Rucksacken vorbei. Manche wagen nicht die Tür zu öffnen. Und diese, die so viel Courage haben, schliessen bald die Tür zu, wenn sie zwei liegenden Gestalten sehen. Diese egoistische Verteidigung schützt Dich, liebe Reisende, vor unbequem Schlafen im Sitzen, wann du mit vier anderen Menschen die Abteil teilen muss.</div><div><br /></div><div>Sie fahren los und du fielst in schwache Schlaf. Wenn du wieder auchwachst, willst du den Großen Wagen sehen aber stellst fest, dass schon andere Sterne über deinem Kopf stehen. Hat sich das Himmelgewölbe umgedreht oder hat der Zug die Richtung geändert? Keine Ahnung. Es ist etwa zwei Uhr nach Mitternacht.</div><div>Haltestelle und Zeit langsam verstreichen. Alexandrow-Kujawski, Włoclawek, Kutno, Zgierz. Zgierz! Was für ein Name! Es kling wie unbekannte Verzweiflung!</div><div><br /></div><div>Irgendwo verliesst Dich dein Mitreisende. Schnell wird für einen anderen gewechselt, der schon geschprächiger ist, obwohl du keine Interesse für Rede hast. Nur gesund nach Hause anfahren. Du trinkst, weil die Hitze im Abteil dein Mund trock macht. Der Zug schlendert sich so langsam und du schliefst wieder ein.</div><div><br /></div><div>Es ist schon vor halb vier und du steckst irgendwo tief im flächigen Polen, im Zug, der mit Seife durchsetzt ist. Überall ist es dunkel, vor Dir ist auch ein verlorenes Gesicht und du kannst nur daran verlassen, dass diese Schiene nach Hause führen muss. Schwere Hoffnungslosichkeit!</div><div><br /></div><div>Aus den Halbschlaf stört dich Ruck mit der Tür und Satz, die du auch nie vergisst: "Dzień dobry, proszę bilety do kontroli!". Der Schaffner! Zusammendnehmend dein Körper fasst du in Rucksack, in dem verstickt sich das Ticket. Der Schaffner sieht ihn lang an, vielleicht siehst er die internationale Tickete nicht jeder Nacht. Er stempelt ihn ab, gibt zurück und verweht still in dunklem Wagen. Du hörst ihm zuletzt, wenn er seine "Dzień dobry, proszę bilety..." an nächsten Tür wiederholt. Alles wird wieder ruhig und du entschiedest für nächste Momente nicht einzuschlafen.</div><div><br /></div><div>Irgendwo im Wald verlangsamt der Zug so, dass du nebeneinander ihm gehen könntest. Aus dem Fenster siehst du ein paar beleuchtene Häuschen, die bei jeder Überfahrt stehen. Zweihundert Meter hinter ihnen gibt es Dörfchen, wo man noch schläft. Der Zug schiebt nach gerade rekonstruierte Strecke langsam und langsam. Es nähert sich die vierte ab Mitternacht und die Reise scheint sich gar nicht fliessen. Um halb fünf macht Dir Schlafen definitiv keine Spaß mehr und du entscheidest aus dem Fenster zuschauen. Mit Erwartung siehst du nach links, wo du der Sonnenausgang erwartest. Jeder zehn Minuten suchst du rosa werdende Himmel aber vergeblich. Die Dunkelheit ist so tief wie ein mitternächtliche Waldtümpel und die Sterne drehen sich langsam. Die Zeit dehnt sich aber Katowitz wird sicher immer näher.</div><div><br /></div><div>Es ist fünf Uhr morgen und die vorbeigehenden Stationen füllen sich immer mehr von Leuten. Im Abteil sind sie immer nur zwei und haben keine Kraft mehr zu schlafen. Nur an der Landschaft zu schauen oder an seinen Geschichte. Dann kommt das, worauf du mindestens zwei Stunden, d.h. Ewiglich wartest: Das Horizont verbliest und die Uhr zeigen etwa vor sechs. Sie werden in Katowice in zwei Stunden, hoho, deine Laune wird ziemlich besser, liebe verschlafende Reisende.</div><div><br /></div><div>Es wird Tag und immer mehr Leute steigen ein, wahrscheinlich Werkleute. Man kann schon keine Sterne sehen aber Sonne geht noch nicht auf. Die Augenlider würden niederfallen aber es geht nicht. Du öffnest Flasche mit Wasser, um der übler Geschmack von Kaffee zuentfernen.</div><div><span style="color:black">Die Stationen gehen vorbei. Częstochowa, Radomsko, Myszków. Die Uhr zeigen etwa vor sieben und Katowice sind immer näher. Der polnische, verschlafende Gesicht behauptet, dass "wir mit Verspätung ankommen, vielleicht um acht werden wir im Katowice". Das macht Dir einbisschen missmutig</span> <span style="color:black">aber zwanzig Minuten Verspätung umbringt Dich nicht.</span></div><div><br /></div><div><span style="color:black">Der Pole bietet dir ein Bonbon und stellt fest: "früher war möglich nach Tschechien zufahren um Jeans zu verkaufen aber heute macht´s kein Sinn mehr". Wahrscheinlich war er ein von den unsympathischen polnischen Geldhändler, die im Tschechien verdienten aber für das Geschmäck von Lakritz beurteiltst du ihm nicht schlecht. Wenigstenst trumpht für eine Weile das Bonbon das Geschmäck von Kaffee im Mund.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div>Es ist halb ach und du sitzt wie auf Nadeln. Doch müssen wir schon in Katowice sein, sagst du für sich selbst. Nein, nun fahren wir ins Industriegebiet, die sich um der Stadt ausbreitet. Entlang der Schienen, wie ein breiter Fluss, gibt es viele Reihen von rostigen und stillgelenen Schienen. Zwischen ihren Schwellen wachsen Birken und Farne. Überall herum ist vergelbte und ungemähte Gras.</div><div>Die letzte Station vor Katowice ist da und auf Bahnsteig siehst du junge Leute, die zur Schule fahren. Der Zug fähr langsam und langsam, du zappelst nervös auf dem Sitz aber nach und nach erkennst bekannte (wenigstens glaubst du das) Peripherie von Katowice. Überall ist Unordnung, verlassene Häuschen, alter Schrott und löcherige Zaune um Fabriken - dass alles ist Katowice.</div><div><br /></div><div>Der Zug schiebt zum Bahnhof und du siehst erste bekannte Platz. Voll von Freude würdest du ausrufen aber das erlaubt Dir nicht die Scham vor fremden Mensch. Sie fahren um alten und bekannten Fußgängertunnel, Gebäude, um die du der ganze schönsten polnischen September gingst, du fühlst, dass du schon zu Hause ist. Die Bremsen quitschen zum letzten mal und du stehst schon in der Reihe der aussteigenden Reisenden. Draussen schlägt dich ins Gesicht früher und kalter Luft. In Ordnung bist du nach Katowice gefahren. Du schluckst und der hässliche Geschmack von Kaffee verschwindet - genau für dieses Gefühl liebe ich Reisen mit diesem Nachtschnellzug.</div><div><br /></div><div>Dann geht es schon schnell - der Blick an den alten Bahnhof PKP und PKL, polnische Zeitung Metro gratis, leere IC, ein polnischer Schaffner, der auch deine Tschechisch verstehe und für fünf Zloty ein Tee, der du zu Hause für halb Zloty kochen könntest. Die Nerven sind gespannt: wann fahren wir über die Grenzen? Du wartest auf der erste tschechische Oberleitungsmast. Dann kommt es und Dir tut es gut. Grenzübergang in Petrovice, eine Stunde Warten. Vier grossen Schornsteinen von Kraftwerk in Dětmarovice, Bohumín und zum tod nervös, wann wir schon in Ostrava werden.</div><div><br /></div><div>Du steigst auf dem Hauptbahnhof und nun weisst du wirklich, dass du heimgefahren bin.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/in-einem-polnischen-nachtschnellzug http://oksaj.blog.cz/1111/in-einem-polnischen-nachtschnellzug Erasmus 07/08 v Polsku Wed, 30 Nov 2011 21:11:00 +0100 <div>O paní Frau Dozentin Pískové v Toruni, její české přednášce, o životě tam vůbec a jak jsem se začal těšit domů.</div><div><br /></div><hr /><div>Den po francouzské večeři měla mít přednášku docentka Milada Písková od nás z university místo jakýchsi zajęć, na které jsem stejně nechodil. A že jsem byl nesmírně rád, že uvidím někoho "z domu", tak jsem na Pískovou po francouzské večeři vstal. Sice mě trošku sušilo a lahev s vodou byl můj věrný dopolední průvodce, ale to mi vůbec nebránilo naplno si užít tu jízdu, co spískala naše opavská pani docent.</div><div><br /></div><div>Posedávám lehce nervózní v přednáškové místnosti a čekám, až tady uvidím tu vyučující v borůvkovém. Nejde nikdo, ale odvedle zaslechnu rozhovor, který mě skoro zvedl ze židle. Slyším jen útržky:<br />"A to bude česky, že?",<br />"No, pravda. Čeština, to je takový zmutovaný polský jazyk." (cítil jsem, jak rostu).</div><div>"Zmutovaný? Ne, jen měl prostě jiný vývoj." (zase jsem se zmenšil) - to se jen bavili studenti, které jsem neznal.</div><div><br /></div><div>Najednou vejdou dovnitř dr. Wodniak, poté doc. Písková a za ní dr. Osińska. Napjatě očekávám, jak bude vypadat komunikace těchto třech lidí. Polské doktorky něco řeší s počítačem a Písková si s poťouchlým výrazem [a lá Václav Klaus s chilským perem] prohlíží obličeje čekajících studentů. Konečně to má začít a Milada spustí svou krásnou češtinou na Poláky, kteří jí rozumí sotva zbla. V duchu se směju.</div><div><br /></div><div>Opavská docentka povídá o Karlu IV. a o Opavě. U Karla IV. se zarazila u jedné věci.</div><div>"Víte, on trpěl na nemoc zvanou dna. Dna, víte, co je to dna?" Poláci jen kroutí obočím a tu se na mě otáčí dr. Wodniak povídá:</div><div>"No może pan Adam mógłby wytłumaczyć." Záporně vrtím hlavou, že dnu opravdu nezvládnu.</div><div>Něco podobného se opakuje u slova medvěd. "Medvěd," povídá Písková, "Víte, co je to medvěd?" zde jsou naštěstí polské doktorky poměrně pohotové a tlumočí medvěda na polského niedźwieda.</div><div><br /></div><div>Perličkou se stala česká otázka a pro naši docentku typická u zkoušek z dějin knižní kultury: "Na kolik byla ceněna za vlády Karla IV. jedna rukopisná kniha?" zcela bez okolků vyhrknu česky: "Za jednu vesnici." Páry polských očí mě probodly spolu s Pískovou. Dále se už přednáška odehrává bez zaseknutí, jen bylo poznat, že zájem polské strany ochabuje, když sami špatně rozumí česky.</div><div><br /></div><div>Po hodině, když jdu kolem stolu vyučujících, docentka povídá:</div><div>"Vy umíte česky?" říkám, že jsem přímo z Opavy. A ona:</div><div>"Já jsem si hned říkala, že vás odněkud znám." No a už jsme zapředli rozhovor. Kul jsem železo, dokud bylo ještě žhavé a ptám se jí na svůj problém s předmětem Světová literatura XX. století. Povídá, co pro to musím udělat, ale nakonec to zakončuje:</div><div>"Víte co, já vám dám skripta." a v rozpacích ji následuji do kabinetu.</div><div>Tam mi podává exkluzivní prvovýtisk skript. Trochu se vykrucuju, přece je nemůžu jen tak zdarma přijmout, když ještě nejsou ani v prodeji. Nakonec mě docentka pokládá na lopatky:<br />"A vy byste je nechtěl?"</div><div>"No to víte, že chtěl ale je mi to hloupé."</div><div>"Tak si je vemte. A tady máte ještě jeden český bonbón." nasazuje všemu korunu.</div><div>Trávím s ní ještě její druhou přednášku a pak se opět vracím do "fádního" kolejního života. Večer o tom všem povídám holkám a ty celkem ochotně přislibují účast na dalším výkladu.<br />Ty pokračují i ve čtvrtek 24.11. a na docentce bylo poznat, že jí Polsko trochu poznamenalo. Už neříká "noviny" ale "gazeta", ví kde je socha Koperníka atd. Spolu se mnou sem přišly i Pavla s Majkou poslechnout si něco o vztazích české a polské knižní kultury v období humanismu. No zkrátka to samé, co bývá vykládáno na přednáškách v Opavě.</div><div><br /></div><div>Postupně jsem si Toruń prochodil. To hlavně o víkendu, kdy jsem se o čtvrt na dvanáct konečně vyhrabal z postele zároveň s Olivem, posnídal a vypadl na půl dne za město, podívat se třeba do lesa. Jindy jsem o víkendech brouzdal po centru a zkoumal, co kde mají v obchodech s levnými knihami. A tak jsem si na koleje přinášel Potop v polštině, který se ale vůbec nedal číst, Postřižiny v polštině, které jsem vyhrabal v jednom malém antikvariátě, Gramatyka języka polskiego, Pouští a pralesem od Mickiewicze polsky, anebo noviny. A samozřejmě mapu. Mapu Toruně, abych věděl, kam se mám vydat.</div><div>Vybavuje se mi také jedno setkání s místní policií, o kterém nevím, co si mám myslet.</div><div>Byl to asi první či druhý víkend v Toruni a já se vydal na druhou stranu řeky na procházku městem. Rozhodl jsem si nejprve prohlédnout dworzec. Vešel jsem do nádražní budovy a jen tak si prohlížel jeho vnitřní vybavení. Když jsem se dost vynadíval, opustil jsem ji dveřmi a pustil se nazdařbůh ulicí pryč. Jenže tu kolem jely místní benga a přibrzdili.</div><div>"Dzień dobry, czy mógłbym panu sprawdzić dowód toźasmości?" (Dobrý den, mohl bych vidět váš občanský průkaz?) značně zaskočeně jsem sáhl pro svou českou občanku a podal ji do okýnka policejního vozu. Policista na ni chvilku hleděl a pak se zeptal:</div><div>"Skąd pan jest?" No že z Czech, odpověděl jsem trochu nejistě, protože jsem netušil, proč ho to zajímá. Vrátil mi občanku a s úsměvem řekl:</div><div>"Do widzenia." Do widzenia jsem odvětil s myšlenkou, že než nashledanou, tak radši sbohem.<br />[skoro nachlup stejná historka se mi stala o čtyři roky později po mém přesunu do Prahy. Lišily se snad jen místem a tím, že pražští policajti se procházeli pěšky]</div><div><br />Občas jsem zabloudil i do obchodního centra Real ale to bylo spíše výjimečně a spíše účelově zaměřeno. Vzpomínám si na svou první návštěvu tam (bylo to někdy na začátku), kdy jsem sháněl věci na holení. Byla asi půlka října a já už se měsíc a půl neoholil, protože jsem veškeré své náčiní nechal doma. I jakési Polky už mi daly najevo: "Miałbyś o tym pomyślać." (měl bys na to začít myslet). Tak jsem v Realu v rychlosti proběhl hygienu a vypadl z hlavního nákupního prostoru. A pak jen pěšky domů na koleje.</div><div>Čas letěl a blížil se ten, kdy jsem si předsevzal, že se podívám domů. Majka s Pavlou chtěly jet někdy v této době rovněž domů ale zřejmě o týden později než já. Jenže mě se už nechtělo na nic čekat a byl jsem odhodlán vyjet 26. října něco po půlnoci směrem na Katowice. Koupil jsem si tedy lístek, nějaké pivo pro kamaráda z naší vsi a sladké pečivo z Delikates staromiejskich. Strašně jsem se těšil. Už jen protože, jsem nikdy tak dlouho nebyl z domu pryč, také, že se podívám do školy na přednášky, na spolužáky ale i samozřejmě na rodinu a především na přítelkyni. Olivierovi jsem slíbil přivézt nějaké české pivo a hospodské podtácky.</div><div><br />Po jedenácté večerní jsem se rozloučil s holkama. Ustaranými obličeji čtyř starších sester dávaly najevo, že nevidí rády, kterak se jejich jakoby mladší bratr cpe do temného polského rychlíku a že ho víc než týden neuvidí. Tak jsem slíbil, že napíšu, až se dostavím domů.</div><div>S Nohavicovou písní "Převez mě příteli", jsem se vydal svěžím krokem do noční Toruně. Přecházel jsem předpůlnočním městem, které ještě žilo a nevysvětlitelně se těšil na tu nadcházející cestu a především domů.</div><div><br />V dalším příspěvku se podíváme na to, jak se cestuje rychlíkem přes noční Polsko, co lze přitom zažít a koho potkat. Článek netradičně vyjde trojjazyčně: česky, německy a polsky.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-16 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-16 Erasmus 07/08 v Polsku Tue, 22 Nov 2011 17:44:33 +0100 <div>A tak jsem se už otrkal...</div><div><br /></div><hr /><div>Týdny se pomaličku valily a Tereza s Maruškou se měly na týden vrátit domů kvůli promoci, protože před prázdninami složily úspěšně státnice, tehdy byly čerstvé bc. a v době pobytu v Toruni studovaly na magistry. A tak se stalo, že ty dvě prostě jednou odjely a bylo.</div><div><br /></div><div>Navštěvoval jsem tedy Majku a Pavlu akademiku vedle toho našeho, kde člověk musel projít kolem vrátnice, kde si ho nepamatovali a kde musel říct, co tu chce. Někdy po zajęciach, někdy navečer jsem se přišoural, když se tedy nekonala nějaká akce, do které mě zatáhl Oliv.</div><div>Výtah mě vyvezl na šesté patro a zaklepal jsem na patřičné dveře. Když mi neotevřela Majka nebo Pavla, ze dvou Rumunek, z nichž jedné se říkalo Ela, byla vdaná a na druhou volaly Ada a ta vlastnila černé rovné vlasy díky svému výrazu ji holky později překřtily na Mickey Mouseho.</div><div><br /></div><div>S Majkou a Pavlou jsme zašli i párkrát během dvou jen tak posedět do hospůdky. Holky se ještě moc nevyznaly po městě a tak se mi hodila znalost Kadru, kde jsem nedávno popíjel s magistry knihovníky. Byli jsme tam asi dvakrát, či třikrát. Někdy jsem si dal čaj, někdy pivo, holky vždy čaj. Ještě tehdy jsem byl tlumočníkem a objednával jim tu zatrolenou "herbatku", i když Pavla byla schopná vysvětlit tomu Pepovi za barem, co chce, i bez znalosti tohoto výrazu. Zato Majka si nechala s přehledem objednávku tlumočit a mé překladatelské sebevědomí rostlo do nebes.</div><div><br /></div><div>Ze začátků v Toruni už snad jen chybí, jak jsem navázal kontakty s polskými studenty. Už jsem se zmiňoval, že oficiálně představen polským studentům jsem byl na první hodině Czytełnictwa. To ale neznamená, že jsem se od té chvíle s nimi začal nějak samozřejmě bavit. Jako ucelená vzpomínka na první kontakty se studenty se jeví tato:</div><div><br /></div><div>Dorazil jsem po nějaké hodině do Maximusa na svůj dnešní oběd - pizzu a co nevidím. Jak u jednoho stolíku sedí dlouhovlasý Jordan a dvě další holky - knihovnice. Dvě vteřiny váhám a nakonec se k nim připojuji. Napřed si vyberu, objednám a zaplatím a pustím se do klábosení.</div><div><br /></div><div>Takovéto debaty se nejčastěji vedly na téma pro obě strany zajímavé. A to bylo: co ví Češi o Polsku a co ví Poláci o Česku, popř. co je v jedné zemi známé z té druhé. A tak jsem se dozvídal nečekané informace. Poláci například všichni znají Krtečka (Kręcik) a jsou u nich oblíbené kreskówki. Z výrazu se nakonec vyklubaly animované dětské seriály.</div><div><br /></div><div>Hodně jich též bylo v Praze, Kutné hoře, Plzni a ještě dalších městech. S návštěvností přesně těchto lokalit jsem se ale setkal i u dalších a tak mi to nedalo a zeptal jsem se, jak to že je všichni Poláci znají. Pověděli mi, že polské cestovky organizují výlety přímo sem.<br />Zajímavé také bylo, co znají dále. Všichni se shodli na Hrabalovi, protože se probírá na středních školách a i nyní vysokoškoláci - bibliotekoznawci jej měli jako povinnou četbu. Sám jsem viděl pár lidí čtoucích knihu s titulem Postrzyżyny.</div><div><br /></div><div>Další, co jsem se o nich naučil, je v Polsku oblíbené úsloví "czeski film". Otázkami jsem zkoumal, co to má znamenat a dostalo se mi takovéhoto vysvětlení. V situaci, když nikdo neví, co se děje, o co se jedná a nikdo ničemu nerozumí, vznikají podmínky pro to, aby někdo vykřikl "czeski film". Ptal jsem se tedy dál, jak to vzniklo, zda je to proto, že by snad Poláci nerozuměli českým filmům. To mi nebyli schopni zdůvodnit. Prý se to ale říká už dlouho a "nikt niewie skąd to pochodzi." [pochází z českého dnes už méně známého poválečného filmu Nikdo nic nevíJ]</div><div><br /></div><div>Asi v půlce tohoto příjemného rozhovoru se Jordan zvedl, že jde sikać. Už jsem věděl, že to znamená "jít na malou". Nicméně dlouhovlasý metalista Jordan se jen tak mezi řečí zeptal, jak se to řekne česky. Z několika českých synonym jsem, jako typický omezenec, vylovil pouze chcát. A tak se šel Jordan vysikać anebo vychcat, jak chcete.</div><div>Tyto rozhovoru byly značně příjemné ale opakovaly se příliš často. Prakticky pokaždé, když jsem byl nucen nějakými okolnostmi strávit více než 15 minut s Polákem. Určitou dobu byly mé vztahy s nimi pouze takto povrchní a zdvořilostní, protože ani jedna strana nevěděla, o čem jiném bychom se měli bavit, což se jednoho dne zčistajasna změnilo.</div><div><br /></div><div>V Toruni jsem se už mě otrkal a dny pracovní a víkendy se zvolna valily v duchu výše popsaných událostí, až došlo na první National dinner, jak se nazývala impreza se měla konat v pondělí 21.10. [léta páně 2007, amen] v klubu Bunkier.</div><div>Během Orientation week nám naše koordinátorky oznámily, že se budou konat "National dinner". Ta první byla polská a konala se v rámci Integration party. Teď přišla ale řada na studenty, aby něco nachystali. Šlo o to, že každá národnost měla na jeden večer uvařit své typické pokrmy, připravit nápoje, doprovodit to hudbou (ne živou), případně jiným programem.</div><div><br />Večeře byly určovány podle počtu zastoupených osob za každou národnost. Francouzů, Němců a Turků bylo dosti, proto měli večeře sami. Kdežto my Češi jsme byli pohromadě s Litevkama, Španěly a Rumunkama. Italky vaření úplně sabotovaly. První na řadě byli Francouzi. To, že se chystají, se dalo rozpoznat podle zvýšeného ruchu kolem kuchyní doprovázeného francouzskými debatami a plných mís přikrytých alobalem v naší ledničce. Značně velká mísa blokovala v naší refridži místo pár dní.</div><div><br /></div><div>V sedm večer (bylo pondělí) jsme se vesměs všichni Erasmáci sešli v Bunkru vidouc, že stoly jsou opravdu plné francouzského jídla. Standardní začátek večera, sedl jsem si ke stolu, zakrátko si šel pro pivo a čekal, co bude.</div><div>Jeden z Frantíků si nakonec vzal slovo a všechny nás zde uvítal. Napřed nás vyzval, ať se najíme a natlačíme francouzských specialit. Už ani nevím sám, kolik a čeho jsem měl, ale chutnalo mi.</div><div><br /></div><div>Pak přišla na řadu nějaká hra, či spíše hry. Byly dvě a pamatuji si pouze pointu té druhé. Úkolem bylo, aby každá skupinka, do které jsme byli rozděleni, přinesla co nejrychleji určitou věc k mluvčímu. Poslední věcí byl kondom a vyhráli zřejmě Španělé, díky tomu, že jeden chlapec vytáhl šprcku z kapsy během dvou vteřin. Usoudil jsem, že tento hoch je na svůj studijní pobyt velice dobře připraven.</div><div><br /></div><div>Na této večeři se udála i následující příhoda. Přecházel jsem od stolu k jinému, abych pozměnil kolektiv. Bylo to v té části večera, která se dá charakterizovat tím, že je přechodnou fází mezi tím zdánlivě nerozjetým začátkem a jeho zběsilým vrcholem. Tedy v první fázi jsem vyšel od stolu, abych pozměnil kolektiv. Krátce nato jsem potkal Němce Krzystofa, který se se mnou zásadně bavil polsky a německy jsem si vypomáhal jedině tehdy, když mi chybělo polské slovíčko.</div><div>Bavili jsme se o tom, že bychom se chtěli podívat do Gdańsku a jakožto oba stopaři, že bychom tam jeli stopem. Ale že nemáme s sebou spacáky, které jsme neuměli říct polsy, tak jsme si pomáhali německým slovíčkem ohýbaným dle polské deklinace (s šlafsakem, bez šlafsaka, o šlafsaku jako s Jackem, bez Jacka a o Jacku). A ráno po vystřízlivění jsem svého neuváženého skoroslibu litoval, zase tak se mi stopem do polského Trojměsta nechtělo a byl jsem rád, že věc nakonec vyšuměla.</div><div><br /></div><div>Po whisce s Olivem a Aubelie na baru přišlo už jen veselení, přišel nám pod ruku zlatý lak na nehty a já je každému, kdo se nám s Olivem namanul, zdarma nalakoval, případně rukou nepřesně vedenou přiobarvil i kousek prstu.</div><div><br /></div><div>Z večeře jsme za českou stranu odcházeli nejpozději dva. V doprovodu všelikých národností se trmácíme k taxíkům, když se mě Rumunka Ada táže, jak se řekne česky "suck yourself". Přeložit mi to bylo lehko, jen jsem to vykřikoval asi moc nahlas, protože po mě zase Pavla odněkud zezadu ječela, ať se chovám slušně. Pak už jen noční cesta taxíkem na koleje a tma.</div><div>Zkrátka večer byl vypečený a už tehdy jsem usoudil, že ten studijní pobyt vlastně nemusí být vůbec zase tak špatný.</div><div><br /></div><div>Taky jsem sklízel poznámky od Pavly asi takového typu: "No to snad není pravda. Tohle já nechápu." anebo ještě častější a lepší byla: "No tak to je krize." Zprvu jsem nechápal, co nechápe ona, ale později jsem přišel na to, jak se to s Pavlou vlastně má. To když přiběhla z jedné ze svých návštěv od Turků či odjinud, zhroutila se na židli v kuchyňce od Terky a Marušky a vypustila ze sebe jedinou větu: "Tak jsem zase ztratila jednu iluzi o chlapech." a nikomu nevysvětlila.</div><div>Zeptal jsem se tedy již navrátivší se Terky, jestli je to s ní opravdu tak vážné, že o chlapech nic neví. Odpověď byla lakonická: "A kde by se to asi měla dozvědět?? Na konzervaci?"</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-15 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-15 Erasmus 07/08 v Polsku Fri, 18 Nov 2011 22:27:40 +0100 <div>Jak jsem si v Toruni hledal klavír ku hraní a co jsem přitom zažil.</div><div><br /></div><hr /><div>K jednomu mému přání bylo najít si zde klavír, abych mohl chodit hrát, anžto jsem se o něco podobného bezúspěšně pokoušel již v Katowicích. Zeptal jsem se tedy lektorky Irenky na polštině a ta mi vytipovala mi aulu, hned poté co mi negovala mou domněnku o přítomnosti nástroje v Collegium Maius. Doporučila mi, ať si zajdu do informačního centra UMK.</div><div><br /></div><div>Následujícího dne jsem se tedy byl v tomto informačním centru zeptat. Byly zde dvě velmi ochotné slečny, které se se mnou chtěly bavit anglicky. To jsem rychle odmítl a požadoval pouze polštinu, čemuž celkem ochotně vyhověly. Když jsem jim vyložil svůj požadavek, hluboce se zamyslely a pak mi vytipovaly tři místa. První byla aula UMK ale tam by to prý bylo svízelné díky přístupu správce. Další je dům, kde se nachází něco jako kavárna se jménem "Zezowate szczęście" (doslova šilhavé štěstí - česky asi řekneme kulhavé) a třetí místo je určitě klub Od Nowa, kde se konají různé studentské aktivity.</div><div>Nejprve jsem se vydal hledat Zezowate szczęście. Na ulici Świetęgo ducha, kde lokace určena, ale žádný podobný podnik nebyl, tudíž jsem tuto možnost vzdal a klavír nechal pár dní ležet. [později jsem se od Polek dozvěděl, že Šilhavé štěstí už bylo tou dobou několik měsíců zavřeno].</div><div><br /></div><div>Nicméně mi to nedalo a tak jsem se za pár dní vydal s papírkem v ruce, na kterém bylo napsáno jméno kierownika auly, do auly. Ta byla ve velké budově, kde se kromě ní nacházelo více velkých reprezntačních místností určených pro plesy, promoce, a jiné imprezy. S pocitem, že jdu do náruče nějakému mrzutému dědkovi, jsem zazvonil na zvonek u dveří. Otevřel mi mladší chlapík a já, že "szukam pana Bolesława Otrębu."</div><div><br /></div><div>Ten dí, že "Pan kierownik już tutaj dziś nie jest." a že mám "przyjść jutro koło ósme. To tu pan kierownik będę napewno. Jeśli pan będę chciał z nim mówić, no to trzeba troche wcześniej wstać." odvětil pobaveně ale ne nepříjemně (Pan vedoucí tu už dnes není, přijďte zítra okolo osmé. To tu bude určitě. Jestli s ním chcete mluvit, to je třeba si trochu přivstat). Slíbil jsem, že si přivstanu a přijdu.</div><div><br /></div><div>Přišel jsem ráno a pan kierownik tu opravdu byl. Poslali mě přes celou budovu do jeho kanclu do prvního patra do nějakých dveří. Stanul jsem na prahu a koukal dovnitř místnosti, kde za stolem seděl starší pán. Přišlo mi, že se dívám na jednoho z dvojčat Kaczyńskich.</div><div>Spustil jsem, ale s vědomím toho, co mi řekly ty holky v informačním centru, se mi trochu plantal jazyk vysvětlujíc Otrubovi, co bych rád. Zachmuřeně se dívá do svého kalendáře a říká, že "teraz to będę niemożliwe, bo teraz będą się odbywały imprezy." (teď to určitě možné nebude, protože se budou odehrávat nějaké akce).</div><div>"No i co kiedyś póżniej?" Zcela nečekaně přerušil rozhovor a ptá se:</div><div>"Skąd pan jest?" odpovídám, že z Čech a on už úplně jiným tónem odpovídá:</div><div>"Pan jest z Czech. I to pan mogę do mnie mówić po czesku." Přehazuji na svou mateřštinu a sleduji jeho pozorný výraz, jak se mi snaží porozumět.</div><div><br /></div><div>Postupně z něho dostávám, že kdysi jezdíval do Brna se studenty, rád na to vzpomíná a že česky rozumí dost dobře, i mluvit se mu trochu dařilo. Výsledkem bylo, že hlasem naladěným na velmi pozitivní vlnu mi sděluje, že "niestety, teraz jest to jeszcze niemożliwe, ale spróbuj przyjść za czternaszcie dni i zobaczymy, jak to będę wyglądalo" (bohužel, teraz je to nemožné ale zkus přijít za čtrnáct dní a uvidíme, co s tím). S velkou nadějí jsem odcházel z rozlehlé auly a vrátného potěšeně zdravil: "Do widzenia."</div><div><br /></div><div>Za čtrnáct dní "widzenie" skutečně nastalo a aula mi otevřela své dveře. Pak celý semestr jsem tam chodíval hrát a cvičit. Celé to vyvrcholilo úplně poslední sobotu, kterou jsem trávil v Toruni, ale to přijde jako bonbónek až později.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-14 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-14 Erasmus 07/08 v Polsku Tue, 15 Nov 2011 20:56:41 +0100 <div>Budu si brát skrupule a první dojem z polských studentů trochu zaobalím a zjemním.</div><hr /><div><br /></div><div>Druhá infiltrace mezi polské studenty následovala ještě ten samý den odpoledne ale mezi druháky licencijatu (bakaláře) a byla podstatně jiná. V té samé místnosti, co dopoledne se nás sešlo tak čtyřicet (zatímco magistrů bylo s bídou dvanáct) a stál jsem zase mezi nimi jako oukropeček a vypadalo, že si mne nikdo nevšímá. Ocitnul jsem se v davu převážně Polek, vesměs nalíčených, upištěných a cítil jsem, jako v galanterii, když přivezou nové exkluzivní zboží a právě otevřeli dveře chtivému davu.</div><div><br /></div><div>Pamuła (ta samá, co dopoledne) spustila zase svou víceméně nesrozumitelnou polštinou ale značně nabroušeněji než na studenty magisterského oboru vědecké informace. Z její řeči jsem vyrozuměl to, že se máme napsat na papír a tím se rozdělit do tří skupin. Ke mně lejstro nedošlo. Jen když se nahlas zeptala, jestli už měli všichni, ozval se nějaký hlas, "że pan jeszcze tutaj nie miał" a v tu chvíli se do mě zapíchlo několik párů očí, protože ten o kom se mluvilo, jsem byl já.</div><div>S ulehčením jsem neznámé osobě v duchu poděkoval a podepsal se. Vypadalo to, jakoby si mě už všimli, označili za lůzu, kterou ale neměli odvahu vyhodit a teď čekají, že vypadnu anebo že se zodpovím z toho, jak jsem měl vůbec tolik drzosti vetřít se jim do hodiny.</div><div>Frustrovaný jsem se vepsal do třetí skupiny a jen co to bylo možné, utekl na koleje. Nikdy mi nevadilo vstupovat do nového kolektivu, ať už na střední škole, či na universitě ale tady na mě ještě působily dozvuky kulturního šoku, který jsem zažíval ve svých dvou paralelních světech, ať to byly koleje či zbytek Polska.</div><div><br /></div><div>I další hodiny, na které jsem poprvé přišel, na mne působily stresově. Třeba čtvrteční Czytełnictwo (čtenářství). Jen co jsem dorazil na seminář, sjelo mě bezmála dvacet párů očí a než jsem si sedl, měli polští knihovníci naskenovaného Čecha v černém svetru, riflích a červeném batohu od hlavy až k patě. Pořád jsem si tam připadal cizí, a že tam jaksi nepatřím.</div><div><br /></div><div>Tento předmět vyučovala koordinátorka dr. Wodniak a ta mě hned z úvodu hodiny představila. Stejně jako byla ke mně uctivá ve své kanceláři při opisování rozvrhu, tak se zachovala ke mně i zde. Po mém představení jsem si oddechl, že už aspoň všichni vědí, co jsem zač a že nemusím nikomu vysvětlovat, proč k nim lezu na hodinu. V jakési volné chvilce ke mně přišla, že už ví, jak mě nechá zakončit tento předmět. Připadalo mi to jako hudba budoucnosti, nějaké zkouškové období ale vzal jsem to na vědomí. A z realizace tohoto zápočtu jsem si odnesl určitou sumu poznatků.</div><div>Po hodině, stejně jako magistři, se ke mně nahrnulo těch pár mužských výjimek z ročníku a představili se stiskem ruky. Jenže tímto naše vzájemné kontakty byly prozatím vyčerpány a já zmizel do Maximusa na pizzu.</div><div><br /></div><div>Jak jsem zmínil, jistá studentka magisterského oboru Informacje naukowa Paulina po první hodině předmětu (česky) "Nástroje a metody vyhledávání informací v internetu" si vzala můj mail, že mi napíše, až se půjde někam posedět do pubu. Tak se stalo, že mi 10. října přišel mail s textem, že "spotykamy się jutro pod Kopernikem o godzinie 19:00".</div><div><br /></div><div>Seděl jsem na netu v pokoji a přemílal otázku, zda mám jít nebo ne. Byl jsem na vážkách, a kdyby rozhodnutí mělo uzrát pouze v mé hlavě, asi bych nešel. Jenže se do věci zásadním způsobem vložil družný Olivier. Tlumočil jsem mu své dilema a ten to viděl naprosto jasně.</div><div>"Adam, what is a problem? If you know the language and some of this people, you should go." Váhal jsem a dával to najevo výrazem obličeje a neurčitými zvuky, než mě Oliv rázně dalšími argumenty dokopal k činu. Odevzdaně jsem se obul, oblékl a vyrazil do temnící se Toruně. Asi měl ten francouzský chlapec pravdu. Později jsem toto setkání dokonce před holkama objahoval potměšilými slovy:</div><div>"Vyšel jsem navazovat budoucí profesní styky.", načež mě Pavla pokaždé svým skoro až ječákem sjela: "Neříkej styky!!"</div><div><br /></div><div>Vyšel jsem tedy půl hodiny před sedmou a pod Koperníkem stanul něco před dohodnutým termínem. Měl jsem strach, ať vůbec poznám ty lidi, až se začnou scházet, neboť jsem je viděl pouze jednou v životě. První přišel vyšší Polák, jmenoval se tuším Adam a toho jsem naštěstí poznal už zdálky. Chvilku jsme si povídali. Pak už se začali trousit i ostatní a v 19:10 dorazila i Paulina, hlavní organizátorka celého spotkania. Vyšli jsme směrem ke Kadru.</div><div><br /></div><div>To je (možná už i byl) studentský klub, kde se dá na (v celém Polsku jednotnou) studentskou průkazku pořídit levněji pivo. Hned jsem si tedy jedno objednal, stejně tak přítomní pánové a některé dámy. Zasedli jsme ke stolu a vedli značně mdlý rozhovor. Polští studenti se mne nejprve chvilku vyptávali, ale pak se holky začaly bavit spolu o něčem, čemu jsem dost dobře nerozuměl. Chłopaci řešily o samochódy (auty), což by mi taky moc neříkalo česky, natož polsky a tak jsem seděl se svým mokem zcela nepovšimnut.</div><div><br /></div><div>Jenže, jak jsme u stolu zprvu seděli v malé skupince, tak ta se začala s postupem času rozrůstat. Už jsem neseděl na kraji ale obležen nalíčenými kobietami. Se slovy przepraszam jsem se dostal od stolu na záchod. Když jsem se vracel, neměli kolemsedící ani už moc chuti mě pouštět zpátky a tak jsem zasedl k jednomu čelu stolu a pustil se do řeči s třemi holkami, co se se mnou i měly chuť bavit. Došlo na porovnání toho, co je známé z Polska v Česku a naopak a pak i na jazyk. Samozřejmě porovnávání českých a polských výrazů, které stejně znějí. Vybalil jsem na ně obligátní szukać atp.</div><div><br /></div><div>Dále také přišlo na sprosté slova. Ptaly se mě, jaké znám. Tak jsem vyjmenovával ty, které jsem stihl pochytit. U velmi vulgárního označení ženského pohlaví, které jsem znal polsky a naučil se už v Katowicích, se zatvářily koketky překvapeně a jedna pohotově zareagovala: "Ale tak do nas nie mów. Bo to bardzo brzydkie słówo."</div><div>Dámy rovněž, vidouc že mi ta polská výslovnost moc nejde, mě začaly učit vyslovovat jejich měkčené č, ž, š a i jejich tvrdé varianty. Nutno podotknout, že za tu dobu jsem stihl vypít více než tři piva a má nálada i přes nemastnou neslanou atmosféru stoupala.</div><div><br />V neurčitém čase jsem podnik opustil a šel spát. Tímto bylo mé první a poslední hospodské setkání s magistry za mnou a jsem i vcelku rád, že se neopakovalo. O to lepší pak byly později imprezy se studenty licencjatu.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-13 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-13 Erasmus 07/08 v Polsku Thu, 10 Nov 2011 21:01:42 +0100 <div>Spolubydlící, s nimi (jak jinak) večírky a první seznamování se s polskými studenty.</div><div><br /></div><hr /><div>Asi za týden, či dva jsem si v Toruni zvykl úplně a už mě vůbec nedeprimovalo, že ten Francouz s kterým bydlím, čumí celé hodiny do notebooku, když může, vyspává do jedenácti i déle, spát chodí v jednu a mluví angličtinou, které jsem nerozuměl ani z půlky. Už proto, že používal gramatiku, o které se mi ani nezdálo, a svou francouzskou výslovnost. Nepoužíval H a směšně ráčkoval. I Olivier si mojí angličtiny rychle všiml a proto měl se mnou velkou trpělivost než jsem se nějak lámaně vyjádřil. Nicméně v průběhu pobytu jsem se učil a taky jsem se něco naučil. Co jiného taky chcete dělat, že...</div><div><br /></div><div>Co už jsem si jednou nalistoval ve slovníku, bych Olivovi něco objevného sdělil, jsem už zřídka zapomněl. Problematické byly pouze lžička, vidlička, lednička (mnou vymyšlený kůlbox se neujal) a sloveso hledat. Hodně z angličtiny, co jsem uměl, jsem se naučil z počítačových her, jenže k čemu vám jsou na studijním pobytu slova typu: hrad, meč, drak, slévárna, prasečák… když mnohem více potřebujete taková jako: stůl, židle, dveře, světlo, sprcha, mléko, vidlička, lžička, talíř…</div><div><br /></div><div>Olivier se začal seznamovat s ostatními cizinci dříve než já. Občas si ze svých návštěv hospod přinášel pivní tácky. Toho jsem si všiml až tehdy, když se mu začaly objevovat nalepené nad postelí na zdi. Zeptal jsem se ho tedy na to, tak povídal, že je hodlá sbírat celý rok (protože tam zůstával na dva semestry) a "I want have this wall full of this pictures." a mocně se rozpřáhl rukama před zdí nad svou postelí. Nesměle jsem podotkl, že nám na Orientation weeku říkali, ať na zdi nic nelepíme, že to zničí ten volpejpr. Nad tím jen povzneseně mávl rukou.</div><div><br /></div><div>Nebydlel jsem pouze s ním ale ještě s jedním Francouzem - Romanem. Obýval druhý pokoj, občas se pokoušel zpívat a vesměs jsme spolu nekomunikovali. Každé ráno vyběhl v trenkách a tričku z pokoje, vyhrkl na mne své "Hi" a zapadl na záchod. Po zvučném spláchnutí se odebral do sprchy a od této minuty každého dne jsem ho už zpravidla potkal až odpoledne. Hodně vařil, při chůzi šmajdal - sedě za dveřma na buňku se dal Roman poznat už od výtahu. Těžko si zapamatovával, které klíče patří k fletu a které k jeho rům. Mnohokrát přišel ke dveřím svého pokoje, ozvalo se vrrrp, to jak zajel do zámku první (špatný) klíč, poté zvuk vytahování ven, půl vteřiny cinkání klíčků o sebe, poté druhé vrrrp a otevření dveří.</div><div><br /></div><div>Olivier byl docela družný a s sebou do Polska si přenášel své francouzské zvyky. Jeden z nich bylo jezení pohromadě. Fakticky to vypadalo takto: pohybuju se někde na naší bytové jednotce mezi kuchyní, hajzlem a pokojem, když tu se ke mně přitočí zaktivizovaný Olivier, protože seděl pět hodin u kompu a teď chce dělat něco jiného, a zeptá se mne: "Do you want eat with us?" a pak už se nedalo nic jiného dělat než čekat, až Aube dovaří (odmítnout nemožno).</div><div><br /></div><div>Když je jídlo hotové, zatáhne mne Oliv do kuchyňky na buňce u Aube. Do ruky mi vrazí lahev piva, ať tam nesedím jen tak po suchu. A tak jsem se ocitl u stolu společně s dvěma Francouzy a snad i ještě někým dalším, trochu rozpačitě se krmím francouzským pokrmem a ucucávám z butelky piva, kterou jsem dostal.</div><div><br /></div><div>Rád ochutnal becherovku, kterou jsem si přivezl z domu. Vtipné bylo, když se pokoušel přečíst název. Bešerrrovka, bešerrrovka (s ráčkovaným R). Slovanské R nezvládl. No trochu jsme se ten večer připili avšak ne z becherovky a sice z piva. Druhý den ráno vidím toho snědého chlapce, jak bere mou láhev nedopité becherovky, třímaje v ruce papír, tužku a opisuje si její název. Za dva dny se objevila v našem pokoji nová láhev tohoto pití, jen ve větším objemu. Zírám na ni jako na svatý obrázek a ptám se Oliva, kde ji sehnal. Lakonicky odpověděl, že v obchodním centru Real.</div><div><br /></div><div>Taky jsme spolu hráli jsme šachy, přitom pili pivo; jindy s Aube takovou hru, při které se sfoukávají karty ze skleničky a pije se alkohol; hru, při které se vyjmenovávají čísla a určitá se vynechávají (česká verze se jmenuje Bum, tuším; francouzská Fix) a přitom se pije alkohol. Pak jsme večírkovali po různých pokojích a kuchyňkách, s námi spřátelení Němci a pak blízké hospodě Od Nowa, kde měli klavír a já jsem na něj opilý něco zkoušel a utrhl jsem si ostudu, poněvadž jsem už skoro nic nesvedl zahrát celé a byl to tehdy prostě krásný studentský život v Toruni.</div><div><br /></div><div>Do Polska jsem ovšem přijel také za studiem a proto bych rád napsal o tom, jak vypadala moje první infiltrace mezi polské studenty. Od koordinátorky knihovníků Katarzyny Wodniak jsem měl plan zajęć (budu používat toto sousloví - více se mi líbí), z kterého vyplynulo, že pět přednášek budu navštěvovat s Poláky a dvě s cizinci. Hned následující týden po Orientation week jsem měl začít chodit do hodin. Jenže v pondělí jsem ještě nikde nebyl, ani už nevím proč (zřejmě jsem jej prozevloval). Tak jsem začal aspoň úterkem</div><div><br /></div><div>Ozbrojen papírkem v ruce jsem se kolem 10:15 dopoledne pokradmu plížil ke knihovně, kde se měl odehrávat seminář s magistry. Přišel jsem ke dveřím, kde postávala skupina lidí. Nedlouho poté přišla vyučující, o které by se i bez nadsázky dalo říci, že byla obtloustlá. Odemkla dveře a skupina studentů se mnou na chvostu vešla dovnitř. Byla to PC učebna, s počítači po obvodu stěny, uprostřed místnosti byl stůl obestavěný židlemi. Usedl jsem k jednomu stroji poblíž dveří a čekal co bude.</div><div><br /></div><div>Nebylo nic kromě toho, že dr. Pamuła Cieśłak spustila takovou polštinou, ze které jsem ztrácel dech. Z toho co řekla, jsem pochytal méně než polovinu a mé sebevědomí o tom, jak na tom s polštinou jsem výborně, mizelo v nenávratnu. Poslala rovněž mezi nás papír s prezencí. Když doputoval ke mně, napsal jsem svým typickým písmem česky ADAM JAŠKO a za pomlčku Erasmus student. Po spatření tohoto podpisu Pamuła konstatovala: "Pan jest jest Erasmus studentem, prawda? Proszę państwo, niech państwo pana zaintegrują między sebe." (Vy jste erasmus, že? Prosím, vemte tady pána mezi sebe).</div><div><br /></div><div>A hnedka po hodině se ke mně přihnal Polák s napřaženou pravicí a řekl: "Cześć, jestem Adam. Miło mi."</div><div>"Miło mi." odpovídal jsem na pozdrav jemu a všem, kteří na mě byli zvědaví.</div><div>Kromě toho, že mě doktorka Ćieśłak sama od sebe uvedla mezi lidi, tak nám dala nějaký článek o Googlu, či něco s tím, že si to máme okopírovat a přečíst. Už tehdy bylo rozhodnuto, že se se svými polskými kolegy ještě pár desítek minut budu muset bavit. Vzali mě totiž sebou na ksero (kopírku) a dost ochotně si se mnou povídali. Než to Polka Paulina x-krát "zkserowala", vydobyla si můj mail a já přijal její pozvání na setkání v nějaké hospůdce, což se také nakonec stalo.</div><div><br /></div><div>A tak skončila má první infiltrace mezi polské studenty. Druhá následovala ještě týž den odpoledne.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-12 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-12 Erasmus 07/08 v Polsku Tue, 08 Nov 2011 22:54:32 +0100 <div><br /></div><div>Rychlý jak polský vlak, jako polská pošta a dobrý jak polské víno.</div><div><br /></div><hr /><div>Když už jsem se zmínil o poště, dlužno poznamenat, že je strašně poooommmmaaaallllááá. Tři sta kilometrů šel tehdy balíček deset dní. Proto jsme si s Christophem po nějaké době vymysleli tři přísloví s adjektivem "polský". Rychlý jak polská pošta. Rychlý jak polský vlak a dobrý jak polské víno.</div><div><br /></div><div>Orientation week se blížil ke konci a mě napadlo, že bych se mohl ozvat mé koordinátorce z bibliotekoznawstwa (knihovnictví). Dřív jsem potkal Turka Mustafu (asi se tak jmenoval), o kterém jsem věděl, že je taky knihovník. Ten mi ovšem s mými starostmi nijak nepomohl, neb on byl doktorand a jeho studium bylo postaveno úplně jinak.</div><div><br /></div><div>Tak jsem se odebral do internetové místnosti, kterou mi doporučil můj mentor, a zde v poklidu napsal mail v polštině mé koordinátorce. To, co mi od ní přišlo, mě vyvedlo z rovnováhy, jakož i jiné věci v Polsku. V první chvíli jsem nepochopil, jestli to myslí ironicky ale vyšlo z toho najevo, že mám přijít v pondělí ve 12:00 k ní na audienci a že můj problém s rozvrhem se mnou probere.</div><div><br /></div><div>Byl jsem z toho trochu nervózní ale doktorka Katarzyna Wódniak byla fantastická. Stejně jako většina Poláků, které jsem v té době potkal, byla ke mně nesmírně zdvořilá a příjemná. Probrala se mnou můj Learning Agreement, řekla mi, co je třeba si škrtnout, neboť se to realizuje v letním semestru a já tam zase dodal Orientation week a Jęzik polski. Pak mne provedla po celém jejich ústavu a vzala mě i do knihovny, protože se zde nacházelo pár učeben pro knihovníky. Pak mi dala opsat plan zajęć (rozvrh hodin), s tím, že jí ještě upřesním, jestli chci chodit na angličtinu. Po těchto konzultacích jsem byl na svou polštinu ještě hrdý a představoval jsem si, že domluvit si zde cokoliv nemůže být nic jiného než hračka.</div><div><br /></div><div>K Orientation week patřila ještě (zřejmě sobotní) wycieczka na Barbarku. To byla chata kousek za městem kdesi v lese. Celá naše Erasmácká skupina se tam vydala pod vedením jedné mentorky, kterou jsem pak celý semestr potkával, zdravil, ale nikdy jsem nevěděl, kterému Erasmovi patří, natožpak jak se jmenuje.</div><div><br /></div><div>S ní jsme přijeli BUSem na palouk, kde stály 2 chaty, fotbalové hřiště a jedno ohniště. Kdosi rozdělal oheň, na blízký stůl vybalil tašky s párky, chleby, hořčicí a kečupem. A začalo opékání párků takové, jaké se provozuje i u nás v Čechách. Zde jsem se setkal s mentorem od Marušky Kočí a Teresy. Jmenuje se Bartek, studoval historii a byl na Erasmu u nás v Opavě. Takový typický kalič. Všechny čtyři holky z Čech k němu už od počátku skrytě vyjadřovaly odpor. Bartek od nich dostal (poté co, holky trochu více proniky do tajů polštiny) neoficiální přezdívku 3B "Bardzo brzydky Bartek". [Později ke mně došla zpráva, že studovaný historik Bartek si ve Włoclawku otevřel hospodu].</div><div><br /></div><div>Sedět celou dobu na louce a hledět kolem se mi moc nechtělo a i holky přišly s návrhem, že by se šly někam do lesa projít. Tlumočil jsem tuto informaci naší průvodkyni. Trošku se jí to nepozdávalo, že jí pět lidí odejde někam neznámo pryč, ale fyzicky nám nebránila a tak jsme vyšli.</div><div><br /></div><div>Už tehdy jsem začal vnímat s jakou že to skupinou historiček mám tu čest. Ani jsme ještě nezmizeli z dohledu od ohně, už Maruška Kočích nadhodila poznámku typu: "No co si budou ti Erasmus myslet. Four girls a one boy jdou spolu do lesa." A poznámka se během procházky opakovala. Pavla jí v tomto mocně přizvukovala. Tereza s Majkou se na této vlně svezly, ale nějak aktivně se neangažovaly. Maruška je, jak jsem se ještě tehdy dozvěděl, potomkyně Řeků, kteří se dostali do ČSR po druhé světové válce následkem občanské války. A na na svůj původ je značně hrdá.</div><div><br /></div><div>Ne, že by baby posečkaly, až se navzájem oťukáme a pak se teprve ukáže, jaký humor si můžeme k sobě navzájem dovolit. Ne! Byl jsem postaven pátý den po seznámení s nimi před takový způsob jednání. A w końcu to mělo velmi pozitivní účinek ten, že to v podstatě odehnalo již odeznívající zbytky toho tzv. kulturního šoku. Taktéž jsem vyrozuměl, že jsem přijat do jejich dívčí kvarteta. Narážky padaly i při návratu zpátky i mezi lidmi. Moc to ale nevadilo, protože česky jsme rozuměli stejně jen my.</div><div><br /></div><div>Uvyknul jsem novému prostředí a zjistil fakt, že v Polsku pro mě budou existovat dva odlišné světy. Akademik, totiž koleje, a ostatní zbytek Polska. Na akademiku jsem totiž ve styku převážně s cizinci, kteří tvořili víceméně uzavřenou komunitu, do které vstupovali z polské strany pouze koordinátoři a mentoři, jiní studenti velice zřídka. Druhý svět tvořil zbytek Polska.</div> http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-11 http://oksaj.blog.cz/1111/naivni-studentovy-zapisky-z-pobytu-v-polsku-cast-11 Thu, 03 Nov 2011 23:48:20 +0100