Poslední úlet, poslední opice, poslední cesta polským vlakem.
Ten den, kdy jsem se vrátil ze Štětína, mě čekal další silný zážitek a tím konečně vysvětlím, k čemu jsem potřeboval oblekové kalhoty. Jak jsem zmínil dříve, chodíval jsem cvičit do auly na klavír. Jednou po Vánocích si mne odchytl kierownik a lámaně česky povídá: "Víte, nic není zadarmo a já mám taky pomysł." Pak přešel jak do polštiny tak přímo k věci. 26. ledna se má odbývat v aule "Bal informatyków" a jeho napadlo, že by mne angažoval a já bych ajťákům něco zahrál. Nebyl jsem v zásadě proti, vybírat bylo z čeho. To, co jsem chtěl zahrát, jsem uměl perfektně.
Jenže vyvstal problém s oděvem. Kalhoty jsem si odvezl před Vánocema domů, adekvátní košile chyběla a skříni se na mě šklebily jen oblekové boty. Košili jsem si tedy vypůjčil od Oliviera a nechal si ji vyvěsit na ramínku. Žehličku jsme neřešili. Boty jsem měl, tak jen kalhoty. Ty jsem pořídil v Szczecinie.
Tedy v sobotu v podvečer jsem se oděl do všeho, co jsem měl, spolubydlící mi dodal ještě černý pásek, upravil košili a až potom pravil: "Now it´s OK." I holkám se to líbilo, odněkud se dokonce ozvalo "Kunďák".
S tímto jsem tedy vyrazil k aule. Tam mě čekal další silný zážitek, jehož vrchol byl silně frustrující.
Dorazil jsem na místo a slušně oblečený kierownik mě seznámil se svou ženou. Jednou dvakrát jsem si vyzkoušel svůj repertoár a když už jsem nevěděl coby, posadil mě vedoucí k portierni. Tam mi přinesli čaj a já si čekání krátil pozorováním přicházejících lidí. Věkové rozmezí se pohybovalo od pětatřiceti výše.
Když jsem se dost naseděl v koutku, přidělili mi místo u osoby, o které by se dalo říct, že je to někdo mezi diskžokejem, uvaděčem a šaškem. Chlapík, tak těsně před šedesátkou, seděl se mnou u stolu a oba jsme pojídali přinesenou večeři. Pak se zvednul, zasedl k elektrickým klávesám, přitáhl mikrofon a začal zpívat hrát. Ale co hrál, to byly také hity, že se mi ježily vlasy hrůzou na hlavě. Janda hadra.
Zpívat sice uměl ale své hudební čísla prokládal výrazy: "Zakochani, świetnie tańczycie, świetnie." nebo něco ve smyslu "Tolik vášně už jsem u tancujících dlouho neviděl." Megatrapárna. Na parketu se přitom jako mátohy mezi světly stroboskopu ploužila jen hrstka odvážlivců - jací zakochaní?
S kierownikem a uvaděčem jsme poté vytáhli doprostřed ohromného tanečního parketu, na jehož jednom konci byly stoly pro hosty, na druhém o dobrých třicet metrů naproti stůl pro mne a zpěváka, někde mezi křídlo.
Poté mne dovedl s mikrofonem před hosty a začala moje scénka. Napřed jsem s ním prohodil šest vět česky, co tady dělám, co studuji, kde jsem se naučil polsky. Pak jsme to celé řekli polsky. Následoval můj výstup. Informatici byli trochu rozdýchaní ze svého tance, proto mi při hraní nevěnovali velkou pozornost. A když jsem dohrál, trvalo dobré půl minuty, než začal první člověk tleskat. Fakt jsem si připadal jak trubka. Začínala se stoupat frustrace.
Vrátil jsem se ke stolu a dojedl to, co jsem nestihl a jal se pozorovat ten polský bál. Páry se na parketu ploužily tmou, semtam barevné světýlko, zběsilé polské hitovky a ještě zběsileji trapný DJ. Seděl jsem takto asi půl hodiny a nikdo si mě nevšímal, proto jsem byl už rozhodnut, že se zvednu a odejdu. Jenže došlo k něčemu jinému.
Přišla za mnou skupinka lidí, nejmladšímu bylo kolem pětatřiceti. Žena mě polsky zvala, ať si přisednu k nim ke stolu, ať tu nesedím tak sám. Chlápek, co stál za ní povídá: "Nie po polsku. Mów do niego tylko po angielsku." Poprosil jsem o polštinu, bylo to snazší. Nechal jsem se zlomit a po tanci jsem si přisedl k jejich stolu. To bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Byl jsem u jejich stolu nejmladší, bavili se stylem, kterému jsem nerozuměl a těžce jsem snášel atmosféru.
Ta měla být sice přátelská a otevřená ale ve mně stupňovala míru frustrace. Myslím si o sobě, že jsem flegmatik ale tohle mě dost rozhodilo. Poslouchat ty jejich trapné dospělácké frky, jak se baví o práci, mě se zeptal někdo na něco jen ze zdvořilosti. Připadal jsem si jako šroub mezi pilinama, o čem jsem se měl s nima bavit? Šli zase znovu tančit a mí hostitelé, kteří mi prokázali medvědí službu, odešli na parket. Bar nikde žádný, byl čas utéct pryč.
Plíže se po kraji danceflooru hledal jsem v davu kierownika auly. Našel jsem ho u portierni a povídám mu, že odcházím a že jsem tu dnes naposled, protože za čtyři dny odjíždím. Přijal to s překvapením a malým smutkem. Přesto mi stiskl pravici a chtěl darovat vizitku, jenže ji nenašel. Popřál mi tedy všechno nejlepší a skutečně srdečně se se mnou rozloučil.
Vcukuletu jsem drapnul svůj plecak, z šatny bundu a vypadl z auly. Venku jsem se zhluboka nadechl ale po zážitku u stolu jsem byl ještě roztřesený. Povídám si, že půjdu někam na půlku a mířím si to do Latina. Jenže tam chtějí za vstup platit a nic nepomáhá vysvětlení, že si jdu jen na dvě wódky. Znechucen opouštím podnik, kde vyhazovače dělal idiot, a pokračuji ulicí směrem k Tescu, kde tuším nálevnu čtvrté cenové kategorie. Našel záhy a hned se tam cpu.
"Proszę dwie wódki."
"Jakie? Smaczne lub czyste?"
"Jakie są smaczne?"
Vybírám tu s paprikovou příchutí.
Podá mi dvě štamprle naplněné něčím. Lidovou cenu 3,50 zł za jednu půlku zaplatím a hnedka je do sebe obracím neohlížeje se na štamgasty. Až když podruhé vyjdu ven na čerstvý vzduch, cítím, že se mi opravdu ulevuje. Po návratu na Olivovu otázku, jak bylo, odpovídám "Bad" a myslím, že tak zcela nerozumněl. Holky to pochopily už více, jen Pavla bere hlavu do dlaní, když se zmiňuji o dvou wódkách.
A takto neslavně skončil můj koncert v aule. Myslím, že dvě vodky byly málo.
Posledních pár dnů patřilo balení, papírování a smutnění. Od sobotního koncertu chyběly jen čtyři dny do mojí debilní zkoušky z morfologie. Nebýt jí, tak v Toruni zůstanu ještě o pár dní déle. Byl jsem jeden z prvních Erasmů, kteří odjížděli domů. Oficiálně jsme mohli zůstat ještě skoro měsíc a ale já bych nestihl zkouškové doma.
A abych se domů nějak dostal, bylo třeba zakoupit si jízdenku. Po dřívější nepříjemné zkušenosti jsem se na babu za okýnkem připravil. Po vstupu do toruńské nádražní budovy jsem hned zamířil k informacím a nechal si vytisknout spoj, se kterým jsem měl jet domů. V okýnku pro mezinárodní lístky seděla zase ta nepříjemná pizda.
Prásknul jsem jí papírem se spojem, občankou do okýnka, se slovy na rtech "Będę płacić kartą!" jsem se na ni prohnaně usmál. Nenávistně po mě loupla okem (asi na mě nezapomněla) ale mohla si nanejvýš trhnout ploutví. Ťukaje významně kreditkou o pult jsem čekal. Otrávená natolik, že musí něco dělat a výrazem, by mě asi nejradši sežrala, ale já se na ni jen usmíval.
Bilet mi dávala s výrazem největšího zhnusení a její "Do widzenia" znělo jako by mi říkala: "Ne že se tu ještě někdy ukážeš!" - kráva jedna.
Piotr přišel s tím, že uspořádá večírek na mou počest. Cítě se poctěn souhlasil jsem. Předtím, než jsem se vyšel bavit s Poláky, drapnul jsem Máňu, obcházeli jsme Erasmy a loučili se. Někteří mi popřáli hodně štěstí, úspěchu a ať se mi daří. Lakoničtější Němci si vystačili s "Alles Gute". Nejdéle jsem se loučil s Chloé a Christophem. On mi nabízel, že až se vrátím z kalby s Polákama, mám se zastavit u něho a "jeszcze popijemy". A i když byla Chloé trochu citlivka, přece jen mi bylo líto, že tu přecitlivěkou Francouzku asi už neuvidím.
Začal mě tlačit čas a já se vydal ke Koperníkovi poháněn oprávněnou představou, že to bude stát za to.
A taky stálo. Pod hvězdářem jsem byl první a všude lidí jak v Číně. Ve čtvrt na osm jsme byli v solidním počtu a vydali se směr "Pub teatralny" pod ratuszem, pokud se to tak jmenuje.
Zabrali jsme místo, odkud nás po hodině slušně vyhostili zkoušející herci a zabrali jiný. Bylo nás tam celkem asi patnáct … a seděli, bavili, smáli jsme se. Já je učil české jazykolamy, oni polské, těm, kteří ještě nevěděli, co česky znamená szukać, jsem přivodil slzy smíchu. Museli mě i trochu krotit, poněvadž slovo "pizda", jež v polsku má jasně stanovený význam ženského genitálu, jsem pokřikoval asi příliš nahlas.
I když jsem za těch pět měsíců v Polsku jsem otrnul vůči slovům, které Čechům znějí směšně, tento večer jsem se smál jak blázen snad všemu. Euforie.
Taky se vyptávali na rozdíly Česko-Polsko. Došlo i na můj výzkum. Jedna kolegyně dokonce narazila na tu větu, že Češi se dívají na Poláky spatra a na můj názor. Nařkla mne, že to, že mám Poláky rád, říkám jen teď před nimi ale doma je pomluvím, proti čemuž jsem se ohradil.
Z Pubu teatralnego jsme se vydali do Jazzgotu. Někteří se už loučili a třásli jsme si pravicí či objímali. V Jazzgocie to bylo už jen piwo, piwo piwo a ostuda.
Poté jsem se ocitl na parketu a tančil. Ztrácel jsem rozum a atmosféra mne unášela. Po návratu ke stolu nás začal někdo fotit, a zdjęcie mám doma. Přisedl si k nám nějaký cizí Jacek - prý to byl sociolog - a začal se mnou rozumovat. Chujko, jak se říká na Slovači.
Měl vstávat v půl sedmé ráno a přitom ještě v jednu jsem seděl v Jazzgocie. Pot z čela už mi stekl, sebral jsem po tom šíleném tančení dech a vydal se spát. Odcházeli jsme asi v pěti, z toho tři holky a Piotr. Dámy se postupně odpojovaly, jen Piotr si se mnou zašel až k mému paneláku, srdečně jsme se objali a rozloučili.
Nalámaný jak rohlík na strouhanku jsem šel spát o půl třetí.
Prozíravá se ukázala jedna věc. Ještě než jsem se večer vydal za ostudou, požádal jsem Máňu, ať mě o půl sedmé vzbudí stůj co stůj, pokud nevstanu sám. A o půl sedmé mne budí rozčilený hlas:
"Ty Adam, vstávej ale už. Je půl sedmé."
Zbytková promile mi koukala z každého oka, když jsem se soukal do smradlavého svetru. V tu chvíli jsem byl rád, za rychlé napití se z kohoutku a že jsem sundal povlečení z postele. Rozloučil jsem se s Olivierem a neurčitě mu přislíbil, že se ještě někdy uvidíme. Posbíral jsem svou bagáž, povlečení a padal výtahem dolů. Na vrátnici jsem do okýnka strčil komínek bílého prádla, svou kolejní kartičku a za lihovým oparem se vynořilo slovo: "Zwracam." (vracím). Kdybych ovšem posnídal, nebylo by zřejmě příliš daleko i k českému významu.
Na ještě ztemnělém przystanku autobusowem čekaly holky k mému překvapení i s Turkyní Fatmou. Jela s náma do Waršawy. Ani si moc nepamatuji část cesty od autobusové zastávky u Pola až k nástupu do vlaku. V kupé jsem se omluvil, složil bundu pod hlavu a bez skrupulí se jal vyspávat.
Před Waršavou už bylo světlo a já střízlivěl jen díky tomu, že jsem něco pil. Vyskočili jsme na stacji Warszawa centralna a hleděli najít spoj do Ostravy. Opustil jsem pro chvíli czech girls a letěl s Fatmou na taxík sloužíce jí coby nosič zavazadel. Po trochu zmatkování jsme našli stanowisko. Nezbylo mi než Fatmu obejmout, coby posledního cizince z Erasmu, kterého jsem za svůj studijní pobyt viděl. I přes ohromného sušáka na patře mi málem ukanula slza. Poté jsem se otočil a zaplul do útrob hnusného dworca, kde jsem sobě za jedny z posledních złotých koupil kebab a Colu.
Když jsem po nepatrném bloudění dorazil k holkám, byly už nervózní. V poklidu jsme se nacpali do jedoho kupé a vyjeli směr Ostrava Svinov. S narůstajícím smutkem jsem projel Katowice. Po kebabu mi bylo výrazně lépe, pročež jsem už nespal. Dokonce při přejíždění hraničního přechodu mě hlava nebolela.
Svinov - v tu chvíli pro mne smutná stanice. Rozloučil jsem se s Máňou skoro v breku. Fakt mě to bralo, živé upomínky na mou stáž mizely jedna po druhé. S Majčiným otcem ve Fabii jsme dosáhli Háje. Vyklopen z vozu jsem se sklesle šoural domů, čímž definitivně skončil můj studijní pobyt v Polsku.
a cos jim zahrál na klavír?