Občas nějaká hodina, občas nějaká impreza...
Druhého prosince slavila česká komunita Vánoce a moje narozeniny najednou. Den předtím jsem se vydal s Maruškou a Majkou na jmelí a něco k výrobě adventního věnce. Jehličí jsme nalámali v sosnovém lese hned za kolejemi. Pro jmelí jsme museli kousek dál, na místo, na které jsem natrefil při jedné ze svých procházek kolem. Bylo to asi kilometr od akademiku a holky něco nadhazovaly, že nechtějí dojít až na Barbarku, ale trval jsem na svém.
Strom, jež byl ověnčen jmelím, rostl hned u nějakého oploceného staveniště. A když jsem se soukal do koruny, jsa sledován až skoro mateřsky starostlivými pohledy holek zdola, začali zpoza plotu vedle štěkat psi. Krátce nato se otevřelo okno a z něho vykoukl jakýsi pořez a něco volal na holky. Mě neviděl, protože jsem právě visel pět metrů nad zemí. Jenže ty zavolaly pouze "jmelí" a dívaly se na mě dál do koruny. Jacek otočil hlavu tam, kam směřovaly ženské pohledy a spatřil mě. Pak něco pronesl a zase zabouchl okno. Lezení po stromě mě lehce potáhlo mechovou zelení (rozuměj, kalhoty a bundu) ale bylo mi radostí připomenout si své klukovské léta.
Trochu jmelí jsem zavěsil v pokoji na krychli ze špejlí a nechal ho viset až do svého odjezdu domů. Mateusz později povídal, že je třeba někoho pod ním políbit. Majka do druhého dne zhotovila adventní věnec a já vzpomněl na to, že vlastně zítra slavíme Štědrý den a zároveň mé narozky.
V neděli jsem v "Centru handlowym" koupil čtyři malá mýdla jakožto dárky holkám a letěl zpátky na koleje. Nejprve holky navařily (pročež jsem byl oslavenec, nemohl jsem pomáhat) a pak se mi jaly gratulovat, políbit a pak jsme seděli a prokecali skoro celé odpoledne.
Teďka sled drobností, které jsem vylovil všude možně.
Piotr mi jednou pověděl, jak se tak hovorově až "brzydcie" říká Collegium Maius, kam jsem chodil na polštinu. On mi to opakoval vícekrát ale já jsem si zapamatoval výraz "Fokularium", který je ale určitě špatně. Znamená to něco jako "slepičárna". Pochází to od slova "foczka", což mi vrtalo hlavou, co to je a vyhledávač gůgl obrázků jsem tehdy ještě nepoužíval.
O pár dní později jsem byl holkama přizván na "czeski film Szczęście" při čemž mé srdce zaplesalo. Slámův film Štěstí, který jsem ještě neviděl ani doma, a zde navíc s polskýma titulkama, musí být přece dozajista nářez. Sešlo se nás tam asi sedm, všichni Češi a ještě nějaké Polky. Při té příležitosti jsem se zeptal jedné z nich, co je to ta foczka. Ta holka mi to zkoušela vysvětlit a pochopil jsem, že to zřejěm bude tuleň. V Polsku se tedy ženským hanlivě neříká slepice leč tuleni.
Ale zpátky ke Štěstí. Opravdu nám ho pouštěli v originálním znění s polskými titulky, na čemž jsem si smlsnul a odcházel jsem obohacený o další zážitek.
O pár dní později jsme byli těmi samými dziewczynami pozváni na Andrzejki. To je impreza, která se koná někdy začátkem prosince. V Polsku je dost populární a já tupec dodnes nevím, proč jsem tehdy odmítl přijít. Avšak Pavla s Terkou šly a pak nám vyprávěly, že to byla v jejich případě bytová párty, obohacená ovšem tradičním zvykem lití olova do vody a litrů vodky s džusem do kýblu, ze kterého se následně buď saje brčkem či rozlévá.
Rovněž někdy z kraje prosince jsem měl psát první kolokwium (koło) z mého neoblíbeného předmětu Źródła informacji. Jenže v to úterý, kdy se měla písemka konat, nedorazil nikdo, pouze ona Polka se kterou jsem si po každé této hodině vykládal a ani Pamuła nedošla. Hodina se tedy nekonala. Stejně tak další týden a i ten další. Z toho jsem byl trochu zmaten, protože na dveřích nebylo žádné oznámení. Pak mě ale informovali druháci, že s ní pár hodin odpadne. Nepátral jsem proč.
Jenže úterky byly s takovou volné a já se už i tak místy nudil. Hned první úterý neohlášeného volna jsem se pomalu coural od uniwersytetu na koleje. Ve vchodu jsem potkal Pavlu, kterak čeká na Terku ať vyrazí na přednášku z "kościumologie" (kostýmologie či tak něco). Mrzut nudou jsem Pavle vyložil, jak to se Źródly je a ona pravila ať prý jdu s nimi na přednášku. Přišla Tereza a vzala naprosto přirozeně, že jdu taky. V sali wykladowej si mě nikdo nevšímal. A tak jsem od šesti do devíti poslouchal výklad o odívání ve starém Římě a až na občasnou nudu jsem si opět obohatil slovní zásobu.
V té době jsem se poprvé dostal i do Kredense. Pozor, není to almara ale název jednoho z nejzajímavějších klubů, které jsem do té doby viděl. Prvně jsem o něm slyšel od Turků, když měli na Multimedijach kreslit něco tabletem. Turkyně Gülü tehdy nakreslila nějaké dvě postavičky, které nevypadaly dvakrát vzhledně. Nato Emre poznamenal, že to je asi nějaká skeč z Kredense ve dvě hodiny ráno. To byla tedy první zmínka. Pak už se o něm začalo šuškat i mezi Čechy až mi nezbylo, abych se tam s Pavlou někdy zkraje prosince vydal.
Ještě jsem se na přesnou lokaci zeptal té Polky, jejíž jméno si zoufale nepamatuji. Procházeli jsme se po odpadlých zajęciach ze Źródel po městě a tak mi přesně ukázala ulici, kde se nachází. Tedy jsem se sem s Pavlou vydal. Přišli jsme tam asi ve špatný den, neboť z Erasmáků tam nebyl nikdo. Posadili jsme se tedy ke stolu a dali si pití. Trochu mě bolelo v krku a tak mi kolegyně zcela vážně doporučila vodku na vypálení bacila. Zprvu jsem se ošíval, protože vodku běžně nepiji ale nakonec jsem si jednu dal. A tehdy se u mne začala tříbit vlastnost, že když vodku, tak jen polskou. Vydrželi jsme tam asi dvě hodiny i se zběžnou rekogneskací celého klubu.
Devátého prosince se konala Türkish dinner. Pro změnu to nebylo v Bunkrze ale v podniku, který se, tuším, jmenoval Latino. Do té doby jsem ho neznal ale někteří jiní Erasmové tam chodili tančit. Vydal jsem se tedy s holkama za tureckým pokrmem. Byla nám vyhrazena ne právě velká místnost, takže jsme se vešli opravdu jakž takž a ještě si někteří postáli. Zato prostory bohatě vynahradily pokrmy. Turečtí kolegové se opravdu hecli a připravili výborné speciality. Ještě dnes si vzpomínám, jak se mne Mesut zeptal: "Do you like it?" (ani jsem tu větu nikdy před tím neslyšel ale hned jsem pochopil) "Yes, it´s really good." Na výdej a přídavky se stála řada.
Pak jsme se ve většině přesunuli vedle, do samotných prostor klubu. Holky si daly nějaké to nealko, mě museli hned podat pivo. Sice jsme pokrmy dojedli ale program pokračoval. Turci si připravili nějaké hry, kterých jsem se ovšem vůbec nechtěl účastnit. A proto, když se vybírali lidi a šlo to se mnou do tuhého, zbaběle jsem se vrhnul pod stůl. Čest české grupě musela tedy dělat Pavla. Hra stála za podívání. Napřed jedna Turkyně zatančila a sama se přitom doprovodila zpěvem. Poté vybraní lidé byli rozděleni do několika skupin po třech a měli na tureckou hudbu předvést něco podobného. No, zážitek kroutícího se Francouze a homosexuála Romana mi utkvěl dodneška.
Další zábava už byla vesměs volná. Dlouho jsem proseděl s holkama u stolu a Máňa to v nadsázce komentovala slovy, že to "vypadá, jakoby Adam vzal svoje čtyři slepičky [foczky] mezi lidi." Ale jinak dobré. Cestou pro jedno z dalších piv jsem se srazil s Němcem o kterém jsem netušil, jestli se jmenuje Marc nebo Bjorn.
Zavedli jsme tedy hovor a já si mu stěžoval, kterak jsem na tom s němčinou zle. Už dříve padlo, že jsem se německy v Toruni pořádně nerozmluvil. Hned mi naskakovaly anglické slovíčka a i když jsem se bavil s tou útlocitnou Francouzkou Chloé, jež znám z Katowic, kde sobě uhnala úraz, cestoval s ní vlakem do Torurně a odmítl její nabídku doučování anglického jazyka, bylo mi snáze mluvit s ní touto lingvou frankou, než německy. Po přesunu na akademik se pokračovalo v pařbě na sedmém patře. Tam jsem se dostal už bez holek, ty se ostatně podobných podniků moc neúčastnily.